Na dřevěné lešení před Staroměstskou radnicí se čtyřmi hořícími svícemi a velkým křížem potaženým černým suknem vchází sedmadvacet odsouzenců na smrt, jeden po druhém podle rodu, důstojenství a věku. Nejprve tři páni, pak sedm rytířů a nakonec sedmnáct měšťanů. Nejstarším z nich je šestaosmdesátiletý rytíř Kašpar Kaplíř ze Sulevic, nejmladším pak devětatřicetiletý měšťan Jan Kutnauer. Popravených mělo být ještě o jednoho víc, ale měšťan Martin Fruwein buď spáchal ve vězení sebevraždu, nebo mu na onen svět někdo pomohl. Jeho tělo bez známek života se našlo na dně Jeleního příkopu Pražského hradu.

Český a uherský král a římskoněmecký císař Ferdinand II. z rodu Habsburků si takovýmto způsobem vyřídil bez smilování účty s vybranými účastníky stavovského povstání. Však si za tento čin, nad kterým ustrnula tehdejší Evropa, vysloužil přízvisko „Krvavý“. Odpor stavů proti porušování náboženské svobody a potažmo habsburské vládě začal defenestrací v květnu 1618, kdy členové stavovské delegace vyhodili z oken Pražského hradu dva královské místodržící společně s písařem, a byl zlomen po porážce českého stavovského vojska v bitvě na Bílé hoře v listopadu 1620.

V režii kata Mydláře

Onen osudný den se to na Staroměstském náměstí hemžilo vojáky na koních i pěších, to kdyby bylo zapotřebí zjednat klid mezi přihlížejícími Pražany. Dobové zprávy hovoří o tom, že i když nepršelo, udělala se prý na obloze jasná duha. Z tribuny shlíželi na krvavé představení za rachocení bubnů a jekotu jezdeckých polnic členové mimořádného soudu v čele s tehdejším královským místodržícím Karlem z Lichtenštejna. Odsouzeným byl rozsudek sdělen pouhý den před popravou a k jeho zvrácení nepomohly ani prosby jejich rodin. Navíc ještě v květnu se uvažovalo dokonce o jednapadesáti popravených.

Děsivé představení se odehrávalo v režii kata Jana Mydláře a jeho pomocníků. Mydlář na setnutí čtyřiadvaceti hlav spotřeboval celkem čtyři meče. Zbylí tři měšťané dostali oprátku kolem krku. Několika popraveným byla následně uťata ruka a tělo Jana Jesenia, rektora pražské univerzity, jemuž navíc před exekucí vytrhli jazyk, bylo vyvezeno za Horskou bránu a zde rozčtvrceno a vetknuto do kola. Zhnusem byl i sám kat Mydlář, protože Jana Jesénia považval za svého blízkého přítele.

Dvanáct hlav bylo posléze pro výstrahu vystaveno v drátěných koších na Staroměstské mostecké věži, kde zůstaly dlouhých deset let, než došlo k jejich sejmutí a důstojnému pohřbení v Týnském chrámu. Navíc následující den po exekuci byli další lidé potrestáni menšími tělesnými tresty, což obnášelo třeba přibití jazyka na dvě hodiny k šibenici nebo mrskání metlami. Rodinám popravených byl navíc zkonfiskován majetek.

Království české stálo v této době teprve na počátku neskutečných hrůz, které mu přichystala třicetiletá válka. Vytoužený mír totiž uzavřely válčící strany až v roce 1648.

Pavlína Pitrová