Jak řešili sexualitu a pohlavní choroby ve středověku: Metody bývaly drastické

Nataša Slánská | 11. 2. 2022

O tom, že časté střídání partnerů zvyšuje riziko pohlavně přenosných chorob, věděli naši předkové už ve středověku. Celou problematiku ale vnímali poněkud jinak, než jak ji vidí dnešní lékaři. Lišily se samozřejmě i způsoby léčby. Ty mohly být někdy skutečně drastické.

Ještě předtím, než se v Evropě rozšířil syfilis, popisovali lékaři různé otoky a vředy, které se mužům objevily na intimních orgánech po styku s lehkými ženami. Soubor lékařských textů z 12. století, jenž vešel ve známost pod názvem Trotula ze Salerma, pacientům s těmito potížemi radil přiložit studený obklad, aby se otok zmírnil. Muž si měl poté omýt předkožku teplou vodou a zasypat ji práškem z řecké smoly a hnilobného dřeva, smíchaný s růžemi a kořenem divizny a borůvky.

Takový recept nezní zrovna vábně, nicméně metoda anglického chirurga Johna z Arderne byla mnohem drsnější. Jednomu pacientovi podle vlastního zápisu "odřízl z údu odumřelé maso ostrou břitvou a na ránu přiložil nehašené vápno". Zákrok musel být nesmírně bolestivý, ale pacienta podle všeho uzdravil.

Bylo znásilnění ve středověku běžné? Nenechte se mýlit moderními seriály
Magazín

Bylo znásilnění ve středověku běžné? Nenechte se mýlit moderními seriály

Ocet a moč jako prevence

Za pohlavně přenosnou chorobu se ve středověku považovala i lepra; v náboženském výkladu šlo o nemoc, kterou Bůh sesílal na hříšníky a smilníky, aby prošli očistcem už za svého pozemského života. Pokud měl muž podezření, že jeho láska na jednu noc trpí malomocenstvím, měl si dle rady anglického lékaře Johna z Gaddesdenu urychleně omýt úd octem nebo vlastní močí. Následně si měl nechat vydatně pustit žilou a po tři měsíce užívat bylinné lektvary a masti.

Nemoci pohlavních orgánů však podle mínění středověkých učenců nesouvisely jen s konkrétní vášnivou nocí a určitou nakaženou partnerkou. Mohly se objevit i v případě nerovnováhy tělních tekutin, způsobené přílišným promiskuitním životem nebo naopak dlouhodobou pohlavní abstinencí. Pokud měl muž mnoho milenek a oddával se milostným hrátkám několikrát denně, ztrácel příliš mnoho životadárné mízy a mohl z toho těžce onemocnět, či dokonce zemřít. Naopak mužům, kteří si lásku zcela odříkali, se semeno hromadilo v organismu a způsobovalo bolesti hlavy, úzkost a úbytek tělesné hmotnosti.

Pomoc jeptiškám

Albertus Magnus se na téma lidského zdraví bohatě rozepsal a pozornost věnoval i jeptiškám. Ženy měly podle teorie rovnováhy tekutin od přírody tělo chladné a milostná touha jim vnášela do dělohy nebezpečnou horkost. Albertus Magnus proto navrhl, aby si do pochvy zasunuly prst nebo nějaký předmět a hýbaly s ním tak dlouho, "dokud se kanály neotevřou a horká tekutina nevyteče ven".

Zní to téměř neuvěřitelně, ale v zájmu lidského zdraví byla v některých klášterech masturbace skutečně v umírněných mezích povolena. Ani církev nakonec nechtěla připustit, aby řeholní sestry a bratři hromadně umírali na nemoci z nenaplněné touhy...

Zdroje: https://aeon.co/, https://www.ranker.com/

Tagy Albert Veliký Evropa lékař středověk tekutina