Jak řešili sexualitu a pohlavní choroby ve středověku: Metody bývaly drastické

O tom, že časté střídání partnerů zvyšuje riziko pohlavně přenosných chorob, věděli naši předkové už ve středověku. Celou problematiku ale vnímali poněkud jinak, než jak ji vidí dnešní lékaři. Lišily se samozřejmě i způsoby léčby. Ty mohly být někdy skutečně drastické.

Ještě předtím, než se v Evropě rozšířil syfilis, popisovali lékaři různé otoky a vředy, které se mužům objevily na intimních orgánech po styku s lehkými ženami. Soubor lékařských textů z 12. století, jenž vešel ve známost pod názvem Trotula ze Salerma, pacientům s těmito potížemi radil přiložit studený obklad, aby se otok zmírnil. Muž si měl poté omýt předkožku teplou vodou a zasypat ji práškem z řecké smoly a hnilobného dřeva, smíchaný s růžemi a kořenem divizny a borůvky.

Takový recept nezní zrovna vábně, nicméně metoda anglického chirurga Johna z Arderne byla mnohem drsnější. Jednomu pacientovi podle vlastního zápisu "odřízl z údu odumřelé maso ostrou břitvou a na ránu přiložil nehašené vápno". Zákrok musel být nesmírně bolestivý, ale pacienta podle všeho uzdravil.

Magazín

Bylo znásilnění ve středověku běžné? Nenechte se mýlit moderními seriály

Ocet a moč jako prevence

Za pohlavně přenosnou chorobu se ve středověku považovala i lepra; v náboženském výkladu šlo o nemoc, kterou Bůh sesílal na hříšníky a smilníky, aby prošli očistcem už za svého pozemského života. Pokud měl muž podezření, že jeho láska na jednu noc trpí malomocenstvím, měl si dle rady anglického lékaře Johna z Gaddesdenu urychleně omýt úd octem nebo vlastní močí. Následně si měl nechat vydatně pustit žilou a po tři měsíce užívat bylinné lektvary a masti.

Nemoci pohlavních orgánů však podle mínění středověkých učenců nesouvisely jen s konkrétní vášnivou nocí a určitou nakaženou partnerkou. Mohly se objevit i v případě nerovnováhy tělních tekutin, způsobené přílišným promiskuitním životem nebo naopak dlouhodobou pohlavní abstinencí. Pokud měl muž mnoho milenek a oddával se milostným hrátkám několikrát denně, ztrácel příliš mnoho životadárné mízy a mohl z toho těžce onemocnět, či dokonce zemřít. Naopak mužům, kteří si lásku zcela odříkali, se semeno hromadilo v organismu a způsobovalo bolesti hlavy, úzkost a úbytek tělesné hmotnosti.

Pomoc jeptiškám

Albertus Magnus se na téma lidského zdraví bohatě rozepsal a pozornost věnoval i jeptiškám. Ženy měly podle teorie rovnováhy tekutin od přírody tělo chladné a milostná touha jim vnášela do dělohy nebezpečnou horkost. Albertus Magnus proto navrhl, aby si do pochvy zasunuly prst nebo nějaký předmět a hýbaly s ním tak dlouho, "dokud se kanály neotevřou a horká tekutina nevyteče ven".

Zní to téměř neuvěřitelně, ale v zájmu lidského zdraví byla v některých klášterech masturbace skutečně v umírněných mezích povolena. Ani církev nakonec nechtěla připustit, aby řeholní sestry a bratři hromadně umírali na nemoci z nenaplněné touhy...

Zdroje: https://aeon.co/, https://www.ranker.com/