Pohřbení zaživa máme dnes spojené s horory hemžícími se zombie, tedy oživlými mrtvolami vystoupivšími z hrobů. Možná i to trochu tuto hroznou smrt degraduje. Ale taphofobie – neboli strach z pohřební zaživa byl v 19. století jednou z nejrozšířenějších fobií vůbec.

Zdroj: Youtube

Taphofobie

Název taphofobie vznikl z řeckých slov taphos – hrob a fobie – strach, a tato fobie je definována jako abnormální strach z toho, že budete pohřben zaživa v důsledku nesprávného prohlášení za mrtvého. Před érou moderní medicíny nebyl tento strach úplně iracionální, jelikož v celé historii se vyskytlo mnoho případů, kdy byli lidé náhodou pohřbeni zaživa. V roce 1905 shromáždil anglický reformátor William Tebb zprávy o předčasném pohřbu a našel 219 případů blízkého živého pohřbu, 149 skutečných živých pohřbů, 10 případů živé pitvy a 2 případy probuzení při balzamování. Děsivé, nemyslíte?

V 18. století došlo k rozvoji technik resuscitace z úst do úst a hrubé defibrilace k oživení osob považovaných za mrtvé, takže se počet lidé zaživa pohřbených eliminoval, ale přesto zded ještě byla 2 %. Dokonce ještě v roce 1896 americký pohřební ředitel, TM Montgomery, oznámil, že „téměř 2 % exhumovaných těl byly bezpochyby oběti pozastavené animace“.

Legendy

Existuje mnoho městských legend o lidech, kteří byli náhodně pohřbeni zaživa. V těchto legendách se hovořilo spíše o někom, kdo upadl do stavu kómatu, jen aby se probudil o několik let později a zemřel hroznou smrtí. Jiné legendy hovoří o rakvích otevřených, v nichž byla nalezena mrtvola s dlouhým plnovousem nebo mrtvola se zvednutýma rukama a dlaněmi otočenými vzhůru.

Taphofobií trpěl například i Frédéric Chopin, který požádal, aby mu po smrti bylo vyříznuto srdce, George Washington, který požadoval, aby bylo jeho tělo před pohřbem ponecháno tři dny i Hans Christian Andersen a Alfred Nobel, kteří požádali o přestřižení tepen).

Ačkoli větší důvěra veřejnosti v lékařskou profesi a její schopnost přesně diagnostikovat smrt zaznamenala po počátku 20. století snížení strachu z předčasného pohřbívání, v posledních desetiletích po hlášení lékařských chyb při diagnostikování smrti došlo opět k obdobím veřejné paniky.

Jak dlouho bychom žili?

Ještě před 150 ale nebyla věda a medicína na takové úrovni, aby bylo možné spočítat, jak dlouho bychom pohřbeni v rakvi přežívali. Existovala zde laická představa, že by to byly celé dlouhé dny, protože lidé uvažovali spíše o smrti hladem a dlouhém, pomalém a děsivém umírání. Jenže skutečnost je naštěstí jiná, než popsal Edgar Allan Poe v jedné ze svých nejznámějších povídek.

Novináři z časopisu Popular Science oslovili několik expertů z různých oborů a po jejich srovnání vyšlo najevo, že se jejich názory značně liší. Zatímco někteří hovořili o deseti minutách, jiní tvrdili až 36 hodin.

Nejdůležitější roli totiž hraje množství kyslíku v rakvi, jelikož by nás zabil právě jeho nedostatek. Pokud bychom tedy nejdříve nezemřeli na infarkt nebo mrtvici ze strachu.

Zajímavé je, že čím menší člověk je, tím déle by přežil. Protože tím méně kyslíku potřebuje.

Otázkou ale zůstává, zdali toto je to, co chceme.

Zdroj: Youtube

Jak dýchá malá Asiatka?

Vezmeme-li v úvahu, že lidské tělo má objem asi 66 litrů a v rakvi je necelých 800 litrů vzduchu, znamená to, že v rakvi zbývá asi 830 litrů vzduchu, a z toho je 66 kyslíku v našem těle. Normální zdravý člověk spotřebuje každou minutu asi půl litru kyslíku, vydýchal by celý objem rakve asi za 5,5 hodiny. Čím je naše tělo menší, tím více vzduchu v rakvi zbude. Samozřejmě by člověk musel zůstat v klidu a nepanikařit – tak by totiž kyslíku spotřeboval daleko víc. Výhodu by měl i dechový trénink, který mají freediveři nebo potápěči a sportovci obecně. Nejdéle by tedy přežily asi drobné malé dívky.

Budiž nám ale útěchou, že kdybychom se v této děsivé situaci ocitli, podle vědců by smrt byla poměrně rychlá, a ne tak děsivá. Ve skutečnosti bychom se totiž otrávili kysličníkem uhličitým, který by se kolem nahromadil.

Zdroje: en.wikipedia.org, www.hbhistory.cz zoommagazin.iprima.cz