John Beswick doslova přežil svou vlastní smrt. Díky všímavosti blízkých nebyl pohřben zaživa, po několika dnech se probral z kómatu a následně žil ještě řadu dalších let. Pro jeho příbuzné šlo ovšem o traumatickou záležitost. U Johnovy sestry Hannah (1688 – 1758) se například rozvinula těžká tafefobie, tedy panický strach z pohřbení zaživa.

Případy, kdy byl člověk prohlášený za mrtvého uložen do hrobu, ačkoli jeho smrt byla pouze zdánlivá, nebyly v 18. století nijak ojedinělé. Škrábance na spodní části víka rakve a těla v nepřirozených polohách byly nacházeny ve dvou procentech případů exhumací. Představa, že se člověk probudí v tmavém stísněném protoru a pomalu se udusí, byla přirozeně děsivá. Lidé se proto pídili po možnostech, jak riziko pohřbení zaživa vyloučit.

Protože 18. století bylo dobou vynálezů, na trhu se objevily vymoženosti jako rakve s dýchacími trubicemi nebo lanka spojená se zvonky na hrobě, jejichž zacinkání by přivolalo včasnou pomoc. Hannah Beswicková ale nechtěla ponechat nic náhodě. Požádala rodinného lékaře, aby její tělo po smrti sledoval až do stadia rozkladu. V závěti vyhradila velkou částku peněz, které měly zaplatit lékařovy výlohy.

Doktor Charles White jejímu přání vyhověl. Když Hannah v únoru roku 1758 zemřela, převezl si její tělo do svého domu a sledoval ho až do chvíle, kdy si byl stoprocentně jistý, že se mrtvá žena už neprobudí. Ani poté ji však nenechal pohřbít. Jeho zájem o anatomii byl mnohem silnější než etika, a tak tělo staré dámy nabalzamoval a dále zkoumal.

V roce 1813 se odebral na věčnost i on. Mumii Hannah Beswickové po něm převzal do opatrování jeho kolega Dr. Ollier, po jehož smrti se stala součástí sbírek muzea v Manchesteru.

Teprve v roce 1868 profesoři místní univerzity usoudili, že je žena dostatečně a nevratně mrtvá na to, aby byla pohřbena. Úředníci Hannah Beswickové po 110 letech od její smrti konečně vystavili úmrtní list a její tělo bylo pohřbeno v neoznačeném hrobě v Harpurhey.