V ideálním případě umírající ležel na své posteli a jakmile se přiblížila jeho poslední hodinka, přijal kněze, jemuž se vyvzpovídal. Ulevil tak svému svědomí a svět opustil s vírou, že se odevzdává do rukou odpouštějícího Stvořitele a čeká ho věčná blaženost. Šlo o významný moment pro něj samého i pro pozůstalé, kteří se ve svém žalu mohli utěšovat, že zesnulý odešel do lepších míst a jednoho dne se s ním shledají.
Aby duše došla pokoje
V případě nečekaného úmrtí, kdy někdo zemřel kupříkladu v důsledku náhlé nehody nebo vraždy, mezi pozůstalými naopak zavládl strach. Člověk odcházející na věčnost bez obdržení řádného rozhřešení s Bohem smířen nebyl a jeho duše s největší pravděpodobností musela nejprve projít Očistcem, než mohla být přijata mezi blažené. V nejhorším případě se ze samého zmatku ani neodebrala do vyšších sfér a zůstala uvězněna na místě úmrtí v podobě strašícího ducha.
Nesmířená duše mohla pozůstalé v budoucnu ohrožovat.
Pro klid zemřelého i ten svůj si pozůstalí přirozeně přáli zesnulému nějak pomoci. V Anglii a Skotsku se ujal zvláštní rituál, kdy se na tělo zemřelého položil kus chleba. Věřilo se, že pečivo do sebe všechny hříchy nebožtíka nasaje, a osvobodí tak jeho duši od dalšího trápení. Vyvstala ale otázka, jak s takovým kusem pečiva poté naložit. Nikdo se ho neodvážil dotknout.
Kde je poptávka, tam vždycky vznikne i nabídka, ať jde o obchod jakkoli bizarní. Jedinci z nejchudších vrstev, kteří neměli možnost řádné obživy, byli ochotni za poplatek hříšný chléb sníst přímo z nebožtíkova těla. Hříchy zesnulého tak přijali do sebe, podobně jako Ježíš kdysi zbavil hříchů celý svět.
Plný žaludek hříchů
Vzniklo tak zvláštní povolání, které nemá v historii obdoby. Pojídači hříchů ovšem nebyli vnímáni jako zástupci Ježíše, naopak platili za předem zatracené duše. Všechny hříchy, ze kterých se zemřelí nestihli vyvzpovídat, teď totiž byly jejich vlastními. Lidé se jim báli pohlédnout do očí, protože se v nich temnota jejich duše zrcadlila. Po dokončení rituálu u mrtvého těla vyštvali pojídače ze svého obydlí, a někdy po něm přitom dokonce házeli kamením.
Museli si však dát velký pozor, aby nepřipoutali pozornost okolí. Církev totiž tyto obřady považovala za černou magii a tvrdě je stíhala. Jejich účastníkům hrozila exkomunikace z církve, a někdy dokonce i smrt.
Přesto se "řemeslo" pojídačů hříchů na Britských ostrovech udrželo až do 19. století. Strach z duchů, kteří nemohou najít klid, byl očividně větší než strach z přísných světských trestů.
