Zrod netradiční profese pojídačů hříchů je dosud poněkud nejasný. Zvláštní je, že někteří kulturní antropologové hledají původ této profese již u samotného Ježíše Krista, který svými činy snímal z ostatních jejich hříchy a bral je na sebe. Nebo dokonce v judaismu, v němž se sejme vina z nebožtíka a překlopí se na beránka nebo jehně, kteří musí být pak vyhnáni do pouště. Anebo je pojídač hříchů obdoba svátosti posledního pomazání z římskokatolické církve. Každopádně tato profese dávala nebožtíkům možnost posledního očištění před jejich další cestou.
Skon ani pár dní potom nebyly „jen tak“
Pojídači hříchů na sebe brali hříchy zesnulého. Skon kohokoli, zejména zámožného člověka, byl vždycky velkou událostí, jíž provázela řada tradic. Těla bohatých se před pohřbem vystavovala na ledu na katafalku a pozůstalí u něj drželi stráž. Dle tradice se v domě nastavily všechny hodiny na čas skonu. V místnosti, kde člověk zemřel, byla odstraněna všechna zrcadla, aby se v nich odcházející duše neviděla. Z každého zemřelého se rovněž odebraly určité „vzorky“ na památku a pozůstalé manželky musely nosit po určitou přesně danou dobu smutek. I smrt tedy podléhala bohatým předpisům a tradicím, stejně jako poslední cesta zemřelého, tedy pohřeb, jenž většinou vedl pastor. Každá akce a činnost měla svůj jasně daný harmonogram a pravidla, která mohla být dodržena většinou jen v případě, kdy byla smrt nějak očekávána. Pokud k ní ale došlo náhle, znamenalo to určité komplikace. Jednou z nich bylo například i nevypořádání se s hříchy zemřelého. A to byl čas pro pojídače hříchů.
Na dokument o stejnojmenném filmu se podívejte zde:
Podivný rituál
Pojídače hříchů vyhledávaly zejména rodiny anglických protestantů. Když smrt přišla náhle, účast pojídače hříchů byla nezbytnou součástí rituálu.
Pojídači hříchů přitom vypadali stejně podivně, jako jejich povolání. Většinou byli velmi špinaví a vypadali jako lidé z chudobince. Seděli vedle nebožtíka požvykovali chleba, která si, stejně jako drobky, ukládali na tělo mrtvého. Drobky poté pojídač hříchů pečlivě jeden po druhém sbíral a zapíjel je vínem z nádherné a drahé sklenky. Drobky pak symbolizovaly jednotlivé hříchy. Na vše přitom dohlížel alespoň jeden člen rodiny, aby se přesvědčil, že na konci rituálu se tulák sehne k mrtvému a do ucha mu zašeptá: „Tímto ti člověče odebírám tíživé břemeno, jež by ti bránilo v odpočinku. Nescházej do temných zákoutí uliček pekelných a zamiř na rozkvetlé louky zahrad rajských. Pro tvůj pokoj a mír zastavuji svou vlastní duši. Amen.“
Sotva vandrák rituál dokončil, musel co nejdříve zmizet, někdy dokonce dostal na cestu pár ran bičem, aby bylo jasné, že se už nevrátí a s ním ani sejmuté hříchy. Obřad konzumace hříchů byl jediným momentem, který těmto ubožákům na pokraji společnosti dopřál nějakou minimální důstojnost.
Nejednalo se samozřejmě o řádnou profesi s výučním listem. Pojídačem hříchů mohl být každý ubožák, kdo se za úplatu v přepočtu zhruba 500 korun uvolil, že na sebe za jídlo a sklenku vína vezme všechny nebožtíkovy hříchy.
Pozice pojídače hříchů byla nejpopulárnější v 17. století u pohřbů ve velšských hrabstvích, odkud se počátkem 18. století rozšířila i do zbytku Anglie. Na popularitě jí přidalo i to, že se u lůžka zemřelého již nemuselo čekat na reverenda, protože hříchy odstranil jakýkoli tulák za malou úplatu.
Zdroje:
en.wikipedia.org/wiki/Sin-eater, allthatsinteresting.com, www.wisegeek.com
