Tato tradice spadá až do období starých Keltů. Ti si za oběti vybírali zvířata, která měla pojmout vinu nebožtíka. Keltové věřili, že jejich zabitím se duše zemřelého očistí. Tento rituál je velmi podobný středověkému zaměstnání pojídače. Člověk, který tuto práci vykonával, byl většinou zavolán k náhlé smrti. Lidé si nestihli ulevit od hříchů u kněze ve zpovědnici, tak jim od nich měl ulevit on. U většiny takových rituálů asistovali příbuzní zemřelého. Ti podávali požírači přes mrtvého něco k snědku a dobré pivo či víno. Pohoštění, které představoval hlavně chléb a následně pozření nápoje, mělo představovat převzetí hříchů zemřelého požíračem. Po takto provedeném rituálu pronesl požírač zvláštní modlitbu za spásu nebožtíkovi duše.

Obřad měl být dle antropologů inspirován křesťanstvím, konkrétně samotným Ježíšem. Hlavní postava církve totiž prováděla očištění lidstva od hříchů skrze obětování svého života. Jeho oběť pak představuje hostie, která se podává v kostele věřícím.

Kromě hříchů zemřelého dostal pojídač také trochu peněz a jídla. Ulevil nejen zemřelému, ale také pozůstalým od jejich utrpení. Duše nebožtíka byla po provedeném obřadu volná a mohla tak svobodně putovat do ráje. Mimoto se věřilo, že obřad zároveň nedovolí nebožtíkovi návrat zpátky na zem ve formě ducha či přízraku. Příbuzní si tak pojistili to, aby je duše zemřelého nemohla přijít navštívit a strašit.

To, že nebožtíci v mnoha případech neměli čas nebo možnost zbavit se hříchů vlastním způsobem, dokládá fakt, že byly tyto obřady značně rozšířené. Můžeme je nalézt hlavně ve Velké Británii, ale také v sousedním Německu či na Balkáně, kde navíc pekli chléb s nebožtíkovou podobiznou.

I když to byl rozšířený zvyk, tak tato profese nebyla nikterak uznávaná. Přebírání hříchů bylo „nečisté“, občané se těchto lidí báli. Děsil je hlavně pohled do jejich očí. Věřilo se, že se v těchto lidech hříchy zemřelých hromadí a obřad je v podstatě zapovězenou černou magií. Požíračem byl většinou někdo, kdo už neměl co ztratit, například žebráci či jiní lidé na pokraji společnosti. Nakonec se obřady zakázaly úplně, a tak se musely konat tajně a v ústraní. Pokud by se na nějaký rituál přišlo, hrozila za něj všem účastníkům smrt.

Posledním známým požíračem, který se zároveň vymykal normálu díky svému vysokému původu, byl Richard Munslow (1833-1906) z Anglie. Vykonával tuto práci spíše z osobních důvodů než kvůli almužně, kterou za to jiní dostávali. Chtěl ulevit svému trápení, jelikož mu roku 1870 zemřeli nečekaně během jednoho týdne jeho tři děti na vážnou nemoc. Rituál pořádal také kvůli svým sousedům, kteří dávnou profesi uznávali a procesu věřili. Dnes už pravděpodobně žádného požírače nenajdeme. Těžko říct, zda je to dobře, mnoha lidem by určitě ulevil od trápení, které prožívají kvůli smrti milovaného. Pokud byste měli tu možnost, využili byste jeho služeb?