Jedním z klenotů raně středověkých písemných památek jsou tzv. penitenciály neboli zpovědní knihy, které obsahují výčet všech možných hříchů i vhodných pokání, jaká mají být za jednotlivé skutky uložena. Penitenciály se poprvé objevily už v 6. století v Irsku a odtud se rozšířily do celé křesťanské Evropy - v 9. století měla jeden takový k dispozici i Velká Morava. Knihy sloužily jako příručky pro kněze, kteří zpovídali ovečky ze své farnosti a nesli zodpovědnost za spásu jejich duší. Správně uložené pokání mělo pro duchovní vývoj křesťana zásadní význam a kněží v tomto ohledu nechtěli nic pokazit.
Díky penitenciálům se dozvídáme spoustu zajímavých informací o životě středověké společnosti. Většina vyjmenovaných hříchů totiž pochází přímo z praxe - autoři zapisovali, co slyšeli ve zpovědnici, a pro každý skutek se snažili najít odpovídající pokání, které se pak stalo jakýmsi precedentem pro budoucí generace zpovědníků.
Co vše bylo hříchem?
Je až zarážející, že se většina témat ve zpovědních knihách týkala smilstva. Byli snad středověcí lidé natolik ponořeni do milostných dobrodružství, že na jiné hříchy neměli čas? Ne tak docela. Nadprůměrná četnost pohlavních prohřešků souvisela spíš s tím, že církev považovala za hřích i tak nevinný jev, jakým je noční poluce.
Tématem se zabýval už svatý Augustin, který sice v poluci neviděl úmyslný zlý čin, ale přesto ji nazýval "lepidlem chtíče" a neduhem znečišťujícím duši. Autoři zpovědních knih naštěstí přišli na způsob, jakým tuto nestoudnou příhodu odčinit: obvykle kázali pokleknout na kolena a odzpívat 15 žalmů.
Mnohem závažnějším prohřeškem byly neobvyklé sexuální praktiky spojené s čarováním. Prováděly je hlavně ženy, které si chtěly pojistit manželovu lásku. Toho mohly podle dobové víry dosáhnout například spolknutím mužova semene nebo přimícháním menstruační krve do jeho nápoje. Za takový ďábelský čin ovšem hrozilo pět až sedm let pokání spojené s půstem ve stanovené dny.
Za lásku dvou mužů dlouhá hladovka
Velmi přísně se pohlíželo také na pohlavní akt mezi dvěma muži. Ten se v očích církve rovnal styku se zvířetem, protože se při něm muž degradoval pod úroveň člověka. Přesto se tresty smrti pro homosexuály ujaly až v průběhu 12. a 13. století. Do té doby bylo možné i tento hřích vyřešit pokáním. Penitenciál sepsaný okolo roku 600 například nařizuje, aby se "sodomita" kál po dobu deseti let s tím, že "první tři roky bude jíst jen chléb a vodu a v dalších sedmi letech se vyhne vínu a masu". Hříšník navíc do konce života nesměl sdílet obydlí s jinými osobami.
Mnich u zpovědníka
Papež Gregor III. (ve funkci 731 - 741) byl k homosexuálům kupodivu ještě milostivější. Partner zaujímající při styku roli muže se měl kát pouhých 160 dní, jeho protějšek hrající "ženu" byl odsouzen k pokání v délce jednoho roku.
Legrace skončila v pozdním středověku, kdy se odchylky od tolerovaného sexuálního chování začaly spojovat s projevy kacířství a uctívání ďábla. Tehdy už duši nemohlo očistit zpívání žalmů ani odříkání v jídle. Jedinou účinnou očistou se stal oheň ze zapálené hranice.
Zdroje: scholarship.shu.edu, en.wikipedia.org, themediaevalmonk.com
