Počátkem 20. století se západní lékaři a psychologové začali přiklánět k názoru, že homosexualita není stavem psychické oslabenosti ani vývojovou abnormalitou, jak ji v roce 1883 klasifikoval Emil Kraepelin. Společnost se stávala vůči vztahům mezi jedinci stejného pohlaví tolerantnější, vznikaly i spolky, které otevřeně volaly po zrušení trestů za homosexualitu.

S příchodem nacismu byly tyto snahy tvrdě potlačeny. Režim vnímal homosexuály jako zdegenerované jedince, kteří měli být podrobeni kastraci nebo rovnou eutanazii. Desítky tisíc gayů skončily v koncentračních táborech, kde se staly terčem šikany a posměchu ze strany dozorců. Odlišeni pomocí růžového trojúhelníku, homosexuálové se nesměli bavit s "normálně" orientovanými vězni a museli spát s rozsvícenými světly a rukama položenýma na pokrývce.

V roce 1944 v Buchenwaldu působil dánský lékař Carl Vaernet, který se pokoušel homosexualitu vyléčit. Z řad vězněných gayů si vybíral desítky jedinců, jimž vpichoval do varlat různé dávky umělých hormonů. Jeho experimenty vyvrcholily transplantacemi žláz, při nichž několik vězňů zemřelo v důsledku infekce.

Po osvobození se v případě homosexuálů bohužel žádná spravedlnost nekonala; Carl Vaernet se vymluvil na srdeční slabost a nebyl nikdy odsouzen. Později utekl do Jižní Ameriky, kde žil do své smrti v roce 1965.

Homosexuálové čelili represím i po válce, a to nejen v komunistickém východním bloku. Také Západní Německo je zcela vyloučilo z veřejné paměti a odškodnění. Stále přitom převládal názor, že orientace na stejné pohlaví je nemoc, která se dá teoreticky vyléčit - ať už hormony, nebo psychoterapií. A přestože Německo v roce 2001 povolilo gayům uzavírat registrované partnerství, na některých klinikách probíhaly pokusy o léčbu homosexuality až do roku 2019, kdy byly zákonem konečně zcela zakázány.