„Berkatit“
Pokusy s pitím mořské vody měly jediný cíl. Vyřešit problém pitné vody u leteckých a námořních trosečníků. Posádka po sestřelení neutonula, ale většinou umřela žízní. Stejně tak jako pokus s podchlazováním a simulováním pobytu ve velkých výškách, si u Himmlera objednalo německé válečné letectvo Luftwaffe. Na pokusných vězních měl být ověřen přípravek „Berkatit“ vyvinutý leteckým inženýrem Berkou. Přípravek mořskou vodu neodsoloval, překrýval pouze její chuť.
V zoufalství vysávali vodu z hadru na podlahu
I když bylo dobře známo, že příjem koncentrovaných solných roztoků prokazatelně dehydratuje organizmus a může vyvolat známky těžké otravy, bylo v červenci 1944 přistoupeno k pokusům. Na čtyřiačtyřiceti českých vězních a polských Romech vedl experiment dr. Wilhelm Beiglböck.
Průběh byl drastický, pokusné osoby ztrácely rychle na váze, byly zesláblé a neschopné chůze. Další příjem mořské vody stupňoval jejich žízeň. Ve stavu nepříčetnosti se vrhali na mokrý hadr a snažili se z něj vysát vodu. Apatie střídala zoufalý křik. Utrpení trvalo dlouhých dvanáct dnů.
Selhání ledvin nebo Cyklon B
Vědecký přínos tohoto experimentu, stejně tak jako všech dalších, byl nulový. To, že slaná voda trvale poškozuje ledviny, bylo všeobecně známo. V průběhu experimentu sice nikdo nezemřel, k úmrtí na následky poškození ledvin a zesláblosti organizmu došlo později. Ti co přežili, byli později zplynováni.
Soud
Wilhelm Beiglböck byl po válce v norimberském soudním procesu usvědčen z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti a odsouzen k patnácti letům vězení. Po deseti letech byl propuštěn a v letech 1952–1963 působil jako hlavní lékař v nemocnici v Buxtehude. Zemřel 22. listopadu 1963 ve věku 58 let.
