Kromě něj věřil Pol Pot i v agrární společnost a svou víru chtěl prosadit za každou cenu. Mezníkem genocidy bylo vysídlení obyvatel z měst do vesnických gulagů. Tam je nutil pracovat téměř celý den a účastnit se politických školení. Ženy, muže i děti od sebe oddělil. Každý, kdo byl spatřen s opačným pohlavím nebo dítětem, byl okamžitě zabit. Důvod? Paranoia, že se proti němu lidé obrátí. Kdo by se ale odvážil udělat cokoliv, když vám 24 hodin denně drží hlaveň u spánku?

V nové společnosti pod vládou šíleného diktátora byli největším rizikovým faktorem lidé se vzděláním. Ať už se jednalo o učitele, lékaře, politiky, každého s vystudovanou školou, musel zemřít. Charakter či dovednosti nehrály roli. Hlavně lékaře pak nahradil náhodně vybranými rolníky, kteří v důsledku nedostatečných vědomostí nechávali pacienty umírat.

Nejvíc trpěly děti. Vytržené z náruče matky vůbec netušily, co se děje, proč se to děje a zda ještě někdy uvidí rodinu. Potovi posluhovači jim vymývali mozky, přesvědčovali je, že rodina spáchala neodpustitelnou zradu vůči nově nastolenému režimu, a posílali je své příbuzné zabít.

Vraždy byly na denním pořádku a probíhaly na speciálně zřízených místech - vražedných polích. Vojáci občany nejdříve mučili a pak je popravili kulkou do hlavy. Když si Pot uvědomil, že je to strašné plýtvání munice, kterou je lepší využít proti nepřátelům režimu, vydal příkaz zabíjet jinými způsoby. Vojáci byli vynalézaví a zabíjeli motykami, lopatami a v určitých případech nechali lidi ušlapat slony.


Celá země se kompletně odstřihla od světa. Veřejná doprava byla zrušena, zrušila se měna, zavedl se nový kalendář začínající rokem nula. Genocida skončila vniknutím vietnamských vojsk do země v roce 1979. Spojenci Pota, Rudí Khmérové, se skryli v džungli, a Kambodža se začínala probírat z té nejčernější noční můry.

Dnes o genocidě nikdo nemluví. Tehdejší vrazi svedli své činy na vymývání mozku. Nikdo za tři roky dlouhé vraždění nebyl potrestán, ani samotný Pol Pot. Ten až do své smrti v roce 1998 žil poklidný život v horách a každému, kdo jej poprosil o rozhovor opakoval, že se necítí být vinný a svých činů nelituje.