Jméno André Zacharie Raimbourg jste asi nikdy neslyšeli, ale jeho nositele jste nejspíš viděli mockrát. Francouzský komik, známý pod pseudonymem Bourvil, proslul rolemi dobrosrdečných popletů, naivních smolařů nebo natvrdlých nešiků. Cestu k nehynoucí slávě si ale musel těžce proklestit.

Smutný porod

Nepocházel z umělecky založené rodiny, nechodil do žádné herecké školy, vždy spoléhal jen na svůj talent, píli a také náhodu. Na svět přišel 27. července 1917 v městečku Prétot-Vicquemare v Normandii. Když ho matka Eugenie poprvé držela v náručí, jen stěží zadržovala slzy. Mísilo se v ní obrovské těstí s velkým smutkem. Jen několik týdnů před porodem totiž v bojích první světové války zahynul její manžel a Andrého otec Albert.

Ovdovělá matka se s novorozencem a jeho bratrem přestěhovala zpět k rodičům do nedaleké obce Bourville, kde se posléze vdala za místního farmáře Menarda. Otčím oba chlapce přijal velmi vlídně, ale Andrému se život na venkově a vidina toho, že z něj bude zemědělec, vůbec nelíbila.

Ve škole patřil mezi nejbystřejší žáky a komickými výstupy bavil spolužáky i učitele. Potlesk se mu zalíbil a začal po něm toužit stále víc. Uměl i dobře zpívat a měl nevšední hudební talent. Prakticky sám se naučil hrát na harmoniku, housle a lesní roh. Jeho snem byla hudební škola, ale tu si rodina nemohla dovolit. André se tak na maminčino přání vyučil pekařem. Od válu ale brzy utekl. Zamířil do Paříže, hnán příkladem staršího bratrance Luciena Rainbourga, který se živil jako lidový zpěvák a bavič.

Mokrá katastrofa

André zkoušel těstí v těch nejzapadlejších kabaretech, často dost pochybné pověsti. Aby si jej diváci nepletli s jeho příbuzným, začal používat pseudonym Bourvil podle jména vesnice, kde vyrůstal.

Ve dvaceti letech se nechal odvést jako trumpetista k vojsku, kde se brzy stal vyhledávaným bavičem. Do bojů druhé světové války ale nezasáhl, protože jeho pluk demobilizovali.

Po odchodu do civilu se vrátil do světa kabaretů a estrád, ale příliš se mu nedařilo. Nakonec usoudil, že se svými výstupy dále neuživí, a začal si přivydělávat jako instalatér. Později to okomentoval slovy: „Škody, které jsem v tomto delikátním zaměstnání způsobil, se vyrovnají škodám, které v roce 1910 napáchala v Paříži velká povodeň."

Hraju jen kretény

V roce 1943 se oženil s o rok mladší Jeanne Lefrique. Kvůli citelnému nedostatku financí se rozhodli, že s dětmi zatím počkají. Pomalu se ale začalo blýskat na lepší časy. Bourvil se uchytil v rozhlasovém vysílání, odkud to k vysněnému filmu byl jenom krůček. Na plátně se poprvé mihnul koncem 2. světové války, ale hlavní rozvoj jeho herecké kariéry nastal po roce 1945.

Francouzská kinematografie tehdy tápala a hledala nové typy hrdinů. Tvůrci si vzpomněli na Bourvila, který v dalších šesti letech natočil 11 filmů a vyhoupl se mezi vycházející hvězdy.

Jeho parketou se staly komediálně laděné postavy, často poněkud jednoduchého, až přihlouplého charakteru, vždy ale velice milé a lidské. Diváci ho milovali, ale sám Bourvil byl o dost kritičtější: „Většinou hraju samé kretény, kteří se s větším nebo menším úspěchem potýkají s problémy běžného člověka."

Přesto si nestěžoval, byl rád, že po deseti letech konečně mohl opustit nuzný podkrovní byt v sedmém patře bez výtahu a přestěhovat se do vlastního. S manželkou také mohl konečně přivést na svět vytoužené potomky. Nejprve se jim narodil Dominique (*1950) a potom Philippe (*1953).

Láska až za hrob

Bourvilova hvězda dále stoupala, zahrál si s Jeanem Gabinem, Alainem Delonem i Janem Maraisem. Nejvíce si ale sedl s Louisem de Funèsem, s nímž vytvořil ústřední dvojici v mimořádně úspěšných komediích Smolař (1964) a Velký flám (1966). Za druhý film už oba herci dostali stejný honorář ve výši milionu franků. Spojení rtuťovitého nerváka se zpomaleným Bourvilem diváci milovali. Bourvil byl také jedním z mála herců, kteří dokázali s Funèsem vyjít i v soukromí.

Slibně rozjetá kariéra ale neměla dlouhého trvání. V roce 1967 dostal herec zdrcující zprávu. Lékaři zjistili, že trpí Kahlerovým syndromem, což je druh obzvláště zhoubné leukémie. Před Bourvilem bylo několik posledních let života. Rozhodl se je využít naplno. Natáčel jeden film za druhým a v roce 1969 se dočkal i opravdové dramatické role. Ve filmu Vánoční strom si zahrál otce těžce nemocného syna. Vlastní zkušenost s nevyléčitelnou chorobou mu v tomto ohledu jistě pomohla, takže kritici žasli nad jeho výkonem. Když 23. září 1970 zemřel ve svém letním sídle v Montainville na předměstí Paříže, do kin se teprve chystaly tři jeho filmy.

Nikdy se ale nezbavil dojmu, že toho mohl dokázat ještě víc nebýt nepřízně osudu, která ho pronásledovala celý život. Jeho poslední slova před smrtí údajně zněla: „Tohle není spravedlivé."

Pochován je na malém hřbitově v Montainville. Po jeho boku tam leží i manželka Jeanne, která ho přežila o 16 let, ale nikdy ho nepřestala milovat. V roce 1986 zahynula při autonehodě, když jela k jeho hrobu uctít výročí jejich sňatku.

Co ještě nevíte

*V soukromí měl k potrhlým nešikům velmi daleko. Přátelé jej hodnotili jako kultivovaného gentlemana.

*Uměl plynně anglicky, dokonce sám sebe daboval pro britské a americké verze svých filmů.

*Domluvil se také španělsky.

*Platil za chodící encyklopedii v oblasti hudby.

*Jeho matka Eugenie zemřela ve stejném roce jako on.

*Starší syn Dominique vystudoval práva a působil jako radní ve městě Nantes.

*Mladší syn Philippe vystudoval ekonomiku a stal se profesorem matematiky na slavné Sorbonně.