Po rodinách, které v reakci na atentát Reinharda Heydricha, zlikvidovali nacisté, zůstalo celkem 48 dětí. Němci je umístili do zámečku Jenerálka v pražských Dejvicích. Nejmladším dětem byly pouhé dva roky, nejstarší měly brzy dosáhnout plnoletosti. V roce 1944 byly transportovány do internačního tábora v jihomoravské obci Svatobořice u Kyjova na Hodonínsku. Podle místa, kde sirotci strávili delší čas, se jim později začalo říkat Svatobořické děti. Ani ty nejstarší z nich netušily, co se s jejich rodiči stalo a jestli ještě vůbec žijí. V táboře byly děti úmyslně drženy v pasivitě. Neměly žádný program ani hračky, vyučování bylo zakázáno, a tak se snažily zabavit alespoň zpíváním písniček, kuchyňskými pracemi či na zahradě. Mezi dětmi, které byly stále spolu, se vytvořily neobvyklé vztahy. Každá starší dívka musela pečovat o jedno menší dítě, takže se prakticky staly předčasně matkami.

Jedním ze Svatobořických dětí byla i Eva Merclová. Oba rodiče se angažovali v Sokolu, což byla v té době nejpočetnější skupina mladých lidí, které se nacisté obávali. Mimo to se Eviny rodiče zapojili do odbojové sokolské skupiny Jindra. V rámci ní vyjadřovali podporu Heydrichovým atentátníkům. Když je gestapo zatklo, Evu a její sestru Hanku vytrhli nacisté z rukou jejich babičky. Eva dostala v táboře na starosti mladší dívku Alenu Malinovou. Přestože byla jen o osm let mladší, říkala Evě „mami.“ Ta se v pouhých jedenácti letech starala o Alenu jako o svou dceru.

Nacisté plánovali zavraždit děti odbojářů kvůli veřejnému mínění až po válce, která pro ně měla být vítězná. Naštěstí to nestihli. Když se blížila Rudá armáda, místní lidé děti z obavy, aby je Němci na poslední chvíli nepovraždili, ukryli v hostinci v 6 km vzdáleném Turovci. 12. května 1945 se všechny děti vrátily do Prahy. Na Evu se sestrou čekala babička. Ta jim také oznámila smutnou zprávu o úmrtí jejich rodičů v koncentračním táboře Mauthausen. Většina dětí skončila u adoptivních rodičů, kterými byli převážně jejich vzdálenější příbuzní.

Přestože se děti těsně po válce rozdělily, pouto, které si spolu vytvořily, trvá dodnes. Do roku 1969 se spolu pravidelně scházely a i dnes se příležitostně potkávají v rámci různých výročí. Dodržely tak utajený slib, který si jako děti v internačním táboře daly: „VSV“ neboli „Vždy si vypomůžeme.“