Panuje zažitá představa, že poprava 27 českých pánů znamenala likvidaci české šlechty a intelektuální elity národa. Dnešní historikové se na věc dívají střízlivějším pohledem. Mnozí učenci a bohatí protestanti totiž uprchli ze země hned po Bílé hoře, takže pro výstražnou popravu už nebylo téměř z čeho vybírat. Opravdovou kapacitou představoval jen lékař a rektor pražské univerzity Jan Jesenský, šokem byl i trest smrti pro všestranného umělce Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Podle historičky Marie Koldinské z ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy by se právě tito dva dostali do učebnic dějepisu, i kdyby nebyli popraveni. Ostatní odsouzenci nebyli až tak významní, na druhé straně ale právě proto lze jejich odsouzení považovat za vysoce nespravedlivé. Většina z nich totiž nebyla těmi pravými "symboly povstání", kterých by se měl Ferdinand II. nejvíce obávat.

Šlechtici i měšťané

Celkem bylo nakonec popraveno "jen" deset mužů šlechtického stavu, z toho tři páni a sedm rytířů. Ostatních 17 mužů pocházelo ze stavu měšťanského. Čestné popravy mečem se dostalo dle dobového zvyku jen šlechticům a dvěma významným měšťanům, konkrétně Janu Jesenskému a právníkovi Jiřímu Hauenschildovi z Fürstenfeldu. Ostatní byli oběšeni.

Jen pro zajímavost, právník Hauenschild byl německé národnosti, stejně jako jeho krajan Leonard Rüppel. Málokdy se v dějepise zmiňuje, že mezi 27 popravenými českými pány byli vlastně dva Němci. Ve své době to ale nehrálo roli.

Císař měl přitom původně na listině 45 jmen. Některé nepohodlné osoby však už žily v exilu a jiným se rozhodl udělit milost. Dlouho se také řešilo, jakým způsobem budou povstalci popraveni. První rozhodnutí nechat většinu z nich zaživa rozčtvrtit bylo nakonec zmírněno. Díky tomu se Staroměstské náměstí onoho pochmurného červnového dne neproměnilo v hotová jatka. Nejdrsnější trest tak podstoupil lékař Jesenský, kterému kat Jan Mydlář před stětím vyřízl jazyk a jeho mrtvé tělo následně rozčtvrtil.

Jedna sebevražda a jedna milost

Stejný postup byl určen rovněž pro pražského advokáta Martina Fruweina. Ten se ale potupné exekuci vyhnul tím, že spáchal sebevraždu. V Bílé věži Pražského hradu se mu podařilo oklamat stráže, protáhnout se vikýřem a skočit do Jeleního příkopu. Poprava byla vykonána na jeho mrtvém těle.

Staroměstský měšťan Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu byl z odsouzených jediný, komu se přímo na popravišti dostalo milosti. Byl odveden zpátky do vězení, ze kterého byl později propuštěn a svůj život dožil poklidně v exilu. Milost byla nabídnuta také Kašparu Kaplířovi ze Sulevic, jemuž bylo v době popravy už 86 let. Stařec ji ale odmítl, protože nechtěl svá poslední léta strávit v temné kobce žaláře.

Kam se poděly hlavy?

Hlavy deseti šlechticů a dvou sťatých měšťanů byly po popravě pro výstrahu vystaveny na Staroměstské mostecké věži. Důstojného pohřbení se zhruba po roce dočkala jen jedna z nich; patřila Jáchymu Ondřeji Šlikovi a do rodinného hrobu putovala na úpěnlivou přímluvu příbuzných. Ostatní hlavy byly z věže sundány teprve v listopadu roku 1631, a to díky saskému vojsku, které tehdy dobylo Prahu. Spolu se Sasy se do města vrátili také mnozí protestantští kněží, kteří se rozhodli zorganizovat pietní akci a ostatky popravených uložit do země. Samotné pochování hlav ale proběhlo v noci a na tajných místech, aby je nepřátelé z řad katolíků nemohli najít a opět potupně vystavit. Dodnes proto zůstává záhadou, kde ostatky popravených pánů spočívají.

Zdroje: zpravy.aktualne.cz, ct24.ceskatelevize.cz, www.denik.cz