Bitva u Lipan je obecně vnímána jako jeden z nejsmutnějších momentů české historie. Husité z ní však nevyšli tak úplně poraženi. Zlomeno bylo jen radikální křídlo, které odmítalo dohodu s církevním koncilem v Basileji a nechtělo uznat Zikmunda Lucemburského jako českého krále. Kdyby mělo být husitství zcela rozmetáno, nevznikl by kompromis v podobě basilejských kompaktát, která Čechům umožňovala přijímání pod obojí. Ve své době šlo o naprostý unikát. Komu jinému kdy církev povolila vlastní pravidla bohoslužby? Připomeňme, že Martin Luther vstoupil na evropskou náboženskou scénu teprve o století později.

Země byla navíc husitskými válkami natolik vyčerpána, že příměří už bylo opravdu zapotřebí. Jan Roháč z Dubé nicméně patřil k posledním přeživším radikálům, kteří se s výsledkem bojů nehodlali smířit. A bránil se urputně. Zikmundovo vojsko jeho opevnění dobývalo celé čtyři měsíce.

Zbytečně krutá podívaná

Císař mohl za celou věcí učinit decentní tečku, Roháče a jeho pár věrných v rychlosti popravit a ostatním udělit milost. Místo toho se však rozhodl uspořádat děsivé divadlo, při kterém bylo na Staroměstském náměstí naráz oběšeno 52 mužů. 9. září roku 1437 pacholci vystavěli třípatrovou šibenici, na jejímž vrcholu měl viset Roháč a pod ním rytíř Račinský, kněz Martin Prostředek a dělostřelec Zelený. Ostatním odsouzencům bylo vyhrazeno přízemí. Českému lidu se taková masová exekuce pranic nelíbila. Pro výrobu konstrukce navíc císařovi pohůnci použili dřevo, které bylo původně určeno na opravu krovu Týnského chrámu. Po Praze se začalo šeptat, že Bůh Zikmunda zle potrestá.

Roháč byl ke všemu krátce před popravou krutě mučen, "až z něho vyplynula střeva". Jeho ponižující cesta k šibenici ve zlatých okovech a šarlatovém hávu pak byla prostým výplodem nemístné šikany, které se nikdo nesmál. Naopak tím ještě vzrostla zášť vůči mocnému ryšavému muži, který byl na český trůn přijat jen díky touze nastolit v rozbouřené zemi klid.

Svíčka dohořívala i Zikmundovi

Jakkoli byl Zikmund v jiných zemích oceňovaným panovníkem, v Čechách situaci neodhadl. V době popravy Jana Roháče byl už navíc starý a nemocný, což mohlo jeho nenávist vůči vzdorujícím husitům ještě více posílit. Již nějakou dobu ho sužoval napuchlý palec u nohy, kvůli kterému se nemohl ani pořádně obout. Lékaři nemoc nazývali "ohněm pekelným" a za jediné řešení považovali amputaci.

Během Roháčovy popravy se prý bolest v palci dostavila s takovou intenzitou, že si ani sám Zikmund najednou nebyl jist, zda se hromadnou exekucí nedopouští hříchu. Rychle přikázal popravu přerušit a možná by byl Roháčovi nakonec daroval život, kdyby na takové rozhodnutí nebylo pozdě. Radikální husita už v té chvíli visel na zlatém řetězu a jeho duše byla na cestě do jiných sfér.

Zikmund ho přežil o pouhé tři měsíce. Lékaři mu sice palec úspěšně amputovali, ale zdaleka ho tím nezbavili všech tělesných bolestí. Císař trpěl těžkým revmatismem, dnou a možná i rakovinou, ačkoli to nelze potvrdit, protože jeho ostatky byly zničeny během invaze Turků v 17. století, a nikdo je tedy nemůže prozkoumat. Není ani jisté, zda přímou příčinou smrti byla sepse nebo mrtvice. Dobové zápisy nicméně hovoří o tom, že poslední měsíce života Zikmund prožil v hrozných bolestech. Smrt mu vlastně přinesla úlevu.

Zdroje: www.stoplusjednicka.cz, neviditelnypes.lidovky.cz, www.national-geographic.cz