JUDr. Kamill Resler nebyl nadšen, že Advokátní komora vybrala zrovna jeho. Snažil se z tohoto nemilého úkolu vyvléknout, jak se dalo, ale nepodařilo se. Franka někdo ze zákona obhajovat musel. A co bylo nejtěžší, onen "někdo" byl zároveň nucen potlačit emoce a zachovat profesionalitu.

Vrah, nebo šílenec? Soudu to bylo jedno

Resler se nakonec ukázal být mužem na pravém místě. Svému klientovi sice nikdy ruku nepodal, ale u soudu se pokusil o nemožné. Překvapivý byl zejména jeho proslov o tom, že obviněný patří spíš do psychiatrického zařízení než na šibenici. "Cožpak může psychicky zdravý člověk přisvojit si právo vládnout despoticky lidem jiných názorů nebo jiné národnosti?" položil Resler řečnickou otázku s poukázáním na fakt, že Frank nechápal žádné jiné normy než ty nacistické.

(Zdroj: www.novinky.cz)

Z pohledu K.H. Franka nesl vinu za veškeré válečné zločiny Adolf Hitler a jeho nejbližší spolupracovníci. On sám prý jen plnil rozkazy. Nakonec, byla válka, a to je přeci vždycky trochu jiný stav... Muži jako on sám měli být podle něho internováni na nějakém odlehlém místě a pod dohledem vítězných mocností v klidu dožít. Podobně jako to bylo umožněno Napoleonovi.

Soud se nicméně přiklonil k názoru, že Frank měl dostatek rozumu na to, aby své činy rozpoznal. Lítost při nich také neprojevoval. Svědkové vypověděli, že smrt parašutistů po atentátu na Heydricha oslavil sklenkou koňaku.

Nad bývalým SS Obergruppenführerem se neslitoval ani prezident Beneš, který mu mohl na poslední chvíli udělit milost, ale neučinil tak.

4500 vstupenek nestačilo

Rozsudek byl vynesen 21. května roku 1946 a poprava se konala hned den poté. Vzhledem ke "zvrhlé povaze pachatele" a mimořádné závažnosti jeho skutků byla k exekuci přizvána i veřejnost. Místa v první řadě zaujalo sedm přeživších žen z Lidic.

Čtyři a půl tisíce vstupenek se hned vyprodalo a vězenská správa v rychlosti natiskla ještě dalších 1 500. Na dvoře Pankrácké věznice vznikla tlačenice, kterou místní zdi už dlouho nepamatovaly. K. H. Frank poobědval vejce se salámem a zapil je koňakem. Jeho obhájce v sobě najednou pocítil podivný soucit a poslal pro sardinky. Když je ale dozorce přinesl, odsouzený je odmítl se slovy, že už více jíst nemůže. Napsal dopis manželce, zakouřil si a v jednu hodinu se nechal odvést na popraviště.

Cestou si něco nesrozumitelně mumlal. Teprve když mu kat František Nenáhlo nasadil na krk oprátku, rozhodl se pronést poslední zřetelná slova: "Německo musí žít, i když my musíme zemřít! Ať žije německý národ! Ať žije německý duch!" (Zdroj: cnn.iprima.cz)

JUDr. Kamill Resler měl možná pravdu, když tvrdil, že Frank nic nepochopil.

Katovi asistenti pak odsouzence trhnutím vytáhli na vršek šibeničního sloupu. Šlo o starou rakousko-uherskou techniku, při které odsouzený rychle ztratil vědomí a samotnou smrt už ani nevnímal. Teoreticky šlo o milosrdnější způsob oběšení, než jaký nabízela "západní" šibenice s propadlištěm, která se snažila odsouzenci zlomit vaz, ale často ho spíš při plném vědomí několik minut dusila.

Mrtvé Frankovo tělo spočinulo v neoznačeném hrobě na Ďáblickém hřbitově. Oběti z Lidic a Ležáků byly konečně pomstěny. Alespoň částečně.

(Zdroj: www.denik.cz)