Po nezdařeném útěku královské rodiny do Rakouska měl Konvent důvod Ludvíka prezentovat jako "zrádce lidu". V lednu roku 1793 se konalo hlasování, ve kterém se 387 poslanců vyjádřilo pro královu smrt a 334 bylo proti. Skupina 72 členů Konventu se pokusila vývoj zvrátit a prosadila hlasování o zmírnění rozsudku, avšak tato snaha byla opět přehlasována v poměru 380 ku 310 hlasům.
Poslední rozloučení
Ludvík měl být popraven do 24 hodin. Poslanci zamítli jeho žádost, aby byla exekuce odložena o tři dny, což by mu poskytlo čas k řádnému rozloučení s rodinou. S manželkou Marií Antoinettou a dětmi tak strávil po vynesení rozsudku jediný večer. Přitom požádal svého syna, aby se za jeho smrt nemstil.
Poslední večeři jedl rukama, stráže mu nepřinesly příbor. "To si myslí, že jsem tak zbabělý, abych si vzal život?" kroutil hlavou.
Ráno 21. ledna přijal zpovědníka a poslal po něm své ženě poslední dárek: korunovační prsten. "Řekněte jí, že ji opouštím s bolestí," dodal. Když uvážíme, že si Ludvík s Marií Antoinettou nikdy příliš nerozuměl a musel se vypořádat i s jejím citem k jinému muži, šlo o vyznání skutečně dojemné. Král svou ženu přecijen hluboce miloval.
Nenechal na sebe sáhnout
Kněz Henry Essex Edgeworth ho doprovodil až k popravišti. O cestě v kočáře za mlhavého rána později zapsal: "Pozorně se mnou recitoval žalmy, které se nejvíce hodily k jeho situaci. Strážci nepromluvili ani slova, užaslí a zmatení poklidnou zbožností svého panovníka, kterého bezpochyby nikdy takto zblízka neviděli."
Cesta z Templu na Náměstí Republiky trvala dvě hodiny. Ulice lemovalo na 80 tisíc ozbrojenců, vedle kočáru kráčelo vojsko, připravené zasáhnout proti sebemenšímu pokusu o královu záchranu. Když procesí konečně zastavilo před popravištěm, Ludvík řekl: "Tak jsme tady, pokud se nemýlím," a vystoupil z vozu.
Strážní mu chtěli svléknout kabát, ale on je povýšeně odstrčil a svlékl se sám. Poté si rozvázal nákrčník a rozepnul košili. Když se mu pokusili spoutat ruce, obořil se na ně rozhořčeně: "Tak to ne, to nikdy nedopustím. Dělejte, co vám poručili, ale nikdo mě nebude svazovat!"
Ludvík XVI. kráčí k popravišti.
Bubny přehlušily poslední slova
Jeho hrdé vystupování dosvědčil rovněž kat Charles Henri Sanson. Stejně jako kněz Edgeworth, také on zaznamenal poslední králův proslov k davu: "Umírám nevinný, nedopustil jsem se žádných zločinů, ze kterých mě obvinili. Odpouštím těm, kdo mě poslali na smrt, a modlím se k Bohu, aby má prolitá krev Francii neztrestala!"
Protože taková slova mohla zvrátit mínění bohabojného davu, vojáci dostali povel k hlasitému bubnování, které Ludvíka přehlušilo. Sanson byl vyzván, aby konal své dílo.
"Katovi pacholci se vzpamatovali a násilím přitáhli nejcnostnějšího z králů pod ostří gilotiny, která mu šmahem oddělila hlavu od těla. To vše se seběhlo v krátkém momentu," popsal Edgeworth. Jeho svědectví vyvrací pozdější spekulaci, že gilotina nedokázala přeseknout králův krk naráz.
Když se jeden z vojáků zmocnil Ludvíkovy hlavy a ukázal ji davu, na náměstí zavládlo ticho. Teprve po chvíli se ozvalo: "Ať žije republika!" O pár vteřin později to už křičel celý dav.
Zdroje: www.eyewitnesstohistory.com, alphahistory.com, origins.osu.edu
