Ve středověku měly veřejné popravy dva cíle: šokovat diváky a zároveň potvrdit božskou a světskou autoritu. Hlavní roli hrál samozřejmě kat, ale neméně důležitý byl pro zostuzená rozlícený dav přihlížejících a čumilů, kteří si podobnou podívanou nemohli nechat ujít. Kati pak ritualizovaně a regulovaně používal násilí jménem státu.
Na rozličné způsoby poprav se podívejte na tomto videu:
Cesta od soudu na popraviště
Odsouzení soudem, průvod smrti a samotná poprava pak byly třemi dějstvími pečlivě připravené hry morálky, jež byla nazývána "divadlem hrůzy". Odsouzený, často nebohý hříšník musel uznat a odčinit své zločiny, a sám tak nedobrovolně posloužil jako výstražný příklad. Za to mu byla poskytnuta rychlá smrt a příslib spásy.
Poprava byla většinou jakousi lidovou veselicí a veřejnou akcí, kde si na odsouzenci ještě před smrtí smlsli všichni přihlížející.
Veřejná poprava
Cesta tam i zpět byla veřejným lynčem
Už jen převoz odsouzence na popraviště byl skvělou příležitostí dát najevo svou nenávist a zneuctít člověka odsouzeného na smrt. Při způsobování fyzického utrpení se věnovala zvláštní pozornost tomu, aby odsouzenci byli zbaveni důstojnosti a cti. Tedy – kromě mučení!
Ke přepravě sloužil speciální vůz, v němž odsouzený seděl. Většinou byl nahý a byl přivázán ke koňskému ohonu nebo držen v kleci jako nebezpečné zvíře. Ti šťastnější byli zabaleni do volské kůže a jejich těla byla vláčena po zemi po hrbolatých ulicích. Někdy by bylo lepší zemřít již cestou k popravišti.
Velmi zarážející je, že v blízkosti běžného lynčování se davová justice snažila reprodukovat symboliku "oficiálních" poprav. Odsouzenec před popravu tedy putoval ulicemi, aby mohl být lynčován, ale stejně tak bylo naloženo i po popravě s jeho tělem, které bylo taženo ulicemi, aby si smlsnul opravdu každý.
Průvod potupy
Příprava na popravu byla sama o sobě děsivá, a protože popravy byly prováděny často, odsouzený věděl, co jej čeká. Jak vypadaly jeho poslední hodiny?
Odsouzenec býval hrdinou dne a tuto událost si nikdo nechtěl nechat ujít. Průvod potupy se navíc zastavoval, jako by veřejné zesměšňování nestačilo. Při každé zastávce byl odsouzený člověk bit, bičován a jinak mučen. K nejhorším technikám patřilo škubání rozžhavenými kleštěmi nebo polévání ran horkým olejem či dehtem.
Záleželo samozřejmě i na původu odsouzence – veřejné popravy se většinou nevyhnuly vysoce postaveným anebo obzvláště nebezpečným a dlouho stíhaným zločincům. Pokud byl odsouzený šlechtic, záměrně jej oblékli do roztrhaných hadrů. Na hlavu mu pak dali korunu z kopřiv a byl nucen jezdit na ošuntělém oslu anebo vystaven další pohaně. Neobvyklé nebyly ani cejchy a vypálené znaky na čele.
Poprava byla někdy pro odsouzence vykoupením.
Samotná poprava
Popravě většinou přihlížel dav zvědavců a podívanou si náramně užíval. Několikanásobné tresty smrti byly přitom nejatraktivnější. I když v některých zemích bylo zvykem omilostnit člověka, který díky boží vůli přežil popravu – nebo alespoň její část, jako byla třeba již třetí rána do krku nebo vyvléknutí z oprátky, nestávalo se to často.
Ani hněv lidu, a dokonce ani samotná smrt nestačily.
Na video o tom, jak dlouho například zůstává člověk živ po stětí gilotinou, se podívejte zde:
Zdroje:
Sledujte nás v Google Zprávách