Bavorský popravčí nebyl jediný, kdo propadl alkoholu. I jiní mistři ostrého meče hledali klid na dně poháru. Nikdo z nich si totiž své povolání svobodně nezvolil. Dědilo se z otce na syna. Historici proto předpokládají, že většina z mužů sadistické sklony neměla. Popravy a mučení vykonávali s vírou, že pomáhají spasit duši odsouzeného.
Také Heinrich Schmidt se k tomuto řemeslu dostal jako slepý k houslím. Avšak trochu kurióznějším způsobem. Původně byl lesníkem v severovýchodním bavorském městě Hof. Jednoho dne zahlédl na rynku houf lidí, kteří sledovali, jak se notoricky známý tyranský markrabě z Braniborska-Kulmbachu Albrecht II. snaží oběsit tři rolníky. Zvědavý mladík celou scénu sledovat se zatajeným dechem. Ani si nevšiml, že se dostal do čela davu.
Kat stínající odsouzence
Šlechtic byl rudý zlostí i studem. Neuměl totiž uvázat smyčku. „Ty!” ukázal na Heinricha. „Pověs je.” Lesník vytřeštil oči. „To přece nemohu,” zavrtěl hlavou. „Ale můžeš. Pokud to neuděláš, vyberu někoho jiného. A ten popraví tebe i ty dva, co stojí vedle,” Albrecht se škodolibě usmál. Mladík polkl a podíval se na své sousedy. Poté vykročil.
Středověký kat
Schmidt zpečetil svůj osud společně s odsouzenými. Jakmile se houpali na větvi, markrabě ho poplácal po rameni. „Právě ses stal městským katem,” doufám, že víš, co to znamená. Bývalý lesník sklonil hlavu. Smutně přitakal.
Od té doby byl sám. Kdyby neměl manželku, cítil by se jako toulavý pes. Stal se totiž tzv. nečistým nebo sníženým. V hospodě i v kostele měl vyhrazené místo. Pivo mohl popíjet jen z vlastního džbánku bez ucha. Město mohl opustit pouze pro něj určenou brankou. Oblečený musel být v černém a červeném šatu, aby byl snadno rozpoznatelný od ctnostných spoluobčanů. Jakmile ho potkali na ulici, vždy si odplivli. Přestali se s ním stýkat i jeho kamarádi z dětství.
Mistr ostrého meče
Ovšem, někdy se stalo, že na jeho dům, který se nacházel až u městských hradeb, někdo pod rouškou noci zaklepal. Pověrčiví lidé po něm chtěli třísky ze šibenice, hřeby, části těl či oděv odsouzence. Další ho prosili o bylinky a masti nebo si u něj nechávali ošetřit zranění.
I přesto, že byli mistři ostrého meče považováni za vyvrhele společnosti, od radnice dostávali pravidelný plat a k tomu ještě pevně danou částku za vykonané úkoly. Ve větších městech tak patřili k zámožným občanům. To však bylo také nebezpečné. Díky tomu měli kati dostatek financí k tomu, aby tíhu svého svědomí pravidelně zapíjeli.
Zdroje: www.historie.lusa.cz, www.en.wikipedia.org, www.interesly.com
