Rodící ženě asistovaly nejčastěji porodní báby, zkušené ženy, které už odrodily vlastní děti a mohly rodičkám poradit, jak dýchat a tlačit, případně jim i ulevit od bolesti bylinkovými nálevy nebo zábaly. Druhem anestezie bývalo i zaříkávání a nošení různých amuletů, což se praktikovalo hlavně na venkově jako pozůstatek pohanských zvyklostí. Naopak v bohatších rodinách nebo na dvorech šlechty se někdy k porodu volali i ranhojiči a lazebníci, kteří mohli rodící ženě podat alkohol či opium.

V případě komplikací, ke kterým docházelo velmi často, byla na prvním místě snaha zachránit ženu, život mužského potomka byl pak důležitější než život narozeného děvčete. K císařskému řezu se přistupovalo až ve chvíli, kdy matka umírala nebo už byla po smrti. Takový zákrok totiž rodička ve středověkých podmínkách neměla šanci přežít.

V dobových pramenech však nacházíme pozoruhodnou zmínku o narození Václava Lucemburského, polovičního bratra Karla IV. Královna Beatrix jej přivedla na svět roku 1337 na pražském dvoře a dramatický porod podle všeho vyvrcholil císařským řezem, jak to naznačuje vlámská rýmovaná kronika: "Budoucí vévoda byl vyňat z matčina těla a rána se zhojila." Událost byla považovaná za zázrak, protože dítě se narodilo zdravé a matka přežila. Narozený chlapec byl zřejmě pokřtěn jako Václav právě z důvodu, že nad ním podle soudobé víry musel stát sám patron české země. Syn francouzsky mluvících rodičů a dědic frankofonního území by podle expertů jinak zcela jistě dostal jméno francouzské.

Ženy v dřívějších dobách po porodu často umíraly na tzv. horečku omladnic, která byla způsobena špatnou hygienou a končila otravou krve. Problém ovšem nevymizel s koncem středověku, přetrvával až do 19. století, kdy se už začalo rodit v nemocnicích za účasti studovaných lékařů. Bohužel, úmrtnost rodiček byla v těchto ústavech větší než v domácích podmínkách, jelikož lékaři k rodícím ženám odbíhali od pitev, aniž si mezitím umyli ruce.

Teprve maďarský lékař Ignác Semmelweis roku 1847 ve vídeňské nemocnici nakázal doktorům, aby si před ošetřením rodiček myli ruce v chlorovém vápně. Úmrtnost matek poté rapidně klesla, Semmelweisovi se však nepodařilo prosadit svou metodu globálně, vědecký svět se mu vysmíval. Éru dezinfekce tak oficiálně zahájil až chemik Louis Pasteur, který prokázal škodlivý vliv mikroorganismů na lidský organismus.