Vzhledem k tomu, že porody bývaly ve středověku výhradně ženskou záležitostí a muži k nim nesměli, o jejich průběhu se nám dochovalo velmi málo zpráv. Znalost písma se zpočátku udržovala jen mezi mnichy, kteří mohli o porodu jen teoretizovat. Jejich pohled na věc vycházel z biblického předpokladu, že porodní bolesti jsou trestem za prvotní Evin hřích. A protože každému těhotenství předcházel akt hříšné touhy, byť se odehrál mezi právoplatnými manželi, každá těhotná žena byla vlastně hřešící Evou.
Empatie vůči rodičkám se tedy od církevních hodnostářů očekávat nedala. Panna Marie jim sloužila jako důkaz, že to jde i bez hříchu. Právě k ní těhotné ženy obracely své modlitby, aby porod šťastně dopadl jak pro novorozence, tak pro ně samé. (Zdroj: www.medievalists.net, únor 2014)
Teprve v období renesance se objevily známky většího zájmu mužů o zdraví rodiček. "Jakmile porodí, neměla by vycházet do zimy a větru, dokud všechny její údy neobnoví svou sílu," napsal italský humanista Leon Battista Alberti v 15. století. V jeho době zůstávaly matky po porodu několik dní v posteli a návštěvy jim chodily gratulovat. Příbuzní rodičce nosili malovaný tác s kuřecí polévkou a sladkostmi. Tác se pak zavěsil na stěnu matčiny ložnice jako upomínka na úspěšný porod.
V renesanční ložnici těhotné ženy nesměly chybět obrázky Madonny s děťátkem. Věřilo se, že pohled na malby s příjemnou tematikou nastávající matce usnadní porod a zformuje v její děloze krásné dítě. Dokonce i protestantský reformátor Martin Luther připomněl, že jistá žena porodila myš, protože ji v těhotenství vylekal hlodavec.
(Zdroj: www.vam.ac.uk/content/articles/r/renaissance-childbirth/)
Císařský řez v r. 1420
Péči studovaných lékařů si mohly ve středověku dovolit jen královny a vysoce postavené šlechtičny. Lékaři a lazebníci urozeným rodičkám někdy podávali tišící prostředky v podobě alkoholu a opiátů, většinou však zakročili až ve chvíli, kdy se vyskytly komplikace. Císařský řez provedli jen v případě, že život rodičky už nebylo možné zachránit. Při ubohých hygienických podmínkách a bez účinných narkotik byl takový zákrok pro ženu vždy smrtelný.
Přesto se našla výjimka. Ve Vlámské rýmované kronice se píše, že syn Jana Lucemburského a královny Beatrix byl "vyňat z matčina těla a rána se zhojila". Tým českých lékařů a historiků našel několik nepřímých důkazů o tom, že zmíněný porod v roce 1337 na pražském dvoře proběhl císařským řezem, přičemž se umírající rodička jako zázrakem zotavila. Narozený chlapec dostal jméno Václav, ačkoli se tak jmenoval už jeho starší bratr a budoucí císař Karel IV., jehož Janu Lucemburskému porodila Eliška Přemyslovna. Král zvolil stejné jméno patrně z vděčnosti za manželčino zázračné zotavení, které připisoval patronovi české země sv. Václavovi.
(Zdroj: https://ct24.ceskatelevize.cz/veda/, Září 2016)
