Skutečnost, že musí začít vládnout, byla pro něj dost neočekávaná. Do atentátu v Sarajevu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este si žil poklidným životem se svou ženou, princeznou Zitou z rodu Bourbon-Parma, a vykonával vojenskou službu. Když mu ale komorník předal uprostřed oběda telegram oznamující smrt jeho strýce, převrátil se mu život naruby.
Karel byl na převzetí moci zoufale nepřipraven; navíc se kvůli atentátu měnila politická situace a celý stav vyvrcholil válkou. V roce 1916, uprostřed ničivé Velké války, mu umírající císař František Josef I. předává pomyslné žezlo se slovy, že on přebíral vládu za těžkých okolností, ale Karel ji přebírá za okolností ještě těžších.
I když mu studia na Karlově-Ferdinandově univerzitě v Praze pomohla pochopit danou situaci, uměl mluvit všemi jazyky své říše, dokonce i česky, neměl prostor řešit otázky státoprávního uspořádání státu, kterými se zabývají panovníci v době klidu. Jeho prioritou a posláním se stalo zastavení války a nastolení míru. Chápal totiž, že jeho říše je na pokraji zhroucení a válku nemá šanci vyhrát. Začal tedy jednat s německým císařem Vilémem na ukončení bojů. Neúspěšně. Rozhodl se tedy, že situaci vezme do vlastních rukou. Tento fakt v roce 1919 okomentoval Anatol France, když o něm napsal, "že byl jediným slušným mužem té doby, který chtěl opravdu ze srdce mír, ale nikdo ho neposlouchal."(Zdroj: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10169540035-nepohodlni/208572232220008-cisar-karel-i/)
Karel byl také jediným politikem, který měl zkušenosti z fronty a viděl všechny hrůzy. Bohužel, ačkoli byl velitelem rakouské armády, o vojenských operacích nerozhodoval on, ale němečtí generálové. Prosadil si alespoň, aby se neútočilo na civilní objekty, a nechtěl, aby rakouští vojáci bojovali na Západní frontě.
Historikové se později shodli, že situace, do které byl Karel doslova uvržen, neměla žádné pozitivní řešení. Možná proto se snažil pracovat na zlepšení situace ve své monarchii. To vyústilo k založení prvního Ministerstva sociálních věcí na světě. I přesto, že Karel věděl, že je posledním panovníkem a po 700 letech končí vláda jeho rodu, cítil zodpovědnost za svou zem a lid.
"Měl samozřejmě pocit, že byl-li k vládě povolán, nebylo to náhodou. Byl to jeho životní úkol a on se s ním chtěl vyrovnat," vysvětluje Milan Novák, správce zámku Brandýs nad Labem, kde Karel I. žil.
Události pak měly rychlý spád. I když se Karel odmítl vzdát koruny, 28. 10. 1918 byl v Praze vyhlášen nezávislý československý stát, 29. 10. proklamovali vznik jihoslovanského státu chorvatští poslanci, 12. listopadu 1918 bylo ve Vídni vyhlášeno Německé Rakousko (Deutschösterreich či Deutsch-Österreich, mezinárodně neuznaný státní útvar existující v letech 1918–1919) a Habsburkové byli zbaveni moci.
Nakonec se rakouské revoluční vládě s pomocí západních mocností podařilo donutit Karla k odchodu do exilu. Jeho kroky skončily na ostrově Madeira, kde se mu stala osudným epidemie španělské chřipky. V nedožitých pětatřiceti letech, zcela vyčerpán jak fyzicky, tak psychicky, umírá na chřipkový zápal plic. (Zdroj: https://www.ceskatelevize.cz/lide/karel-i/)
