Jan Roháč, narozený někdy kolem roku 1380, pocházel ze šlechtického rodu pánů z Dubé. Patřil k ostříleným husitským harcovníkům a prošel mnohými vojenskými střety během husitské revoluce. Řadil se k nejbližším spolupracovníkům Jana Žižky z Trocnova, s nímž roku 1423 opustil Tábor a vydal se do východních Čech. Po Žižkově smrti v roce 1424 se mu podařilo získat vrchní velení v rámci husitského sirotčího svazu, s nímž podnikal četná tažení ve spolupráci s táborským svazem.

Z čela sirotčí obce byl Roháč vytlačen v roce 1426 a posléze se musel spokojit s funkcí sirotčího hejtmana v Čáslavi. Nedaleko tohoto města si pak vybudoval hrad nazvaný Sion. Jako jeden z velitelů radikálních husitů se zúčastnil bitvy u Lipan roku 1434, v níž padl do zajetí, ale záhy se dostal na svobodu.

Roháč proslul coby nesmlouvavý odpůrce smíru s církví a především pak se Zikmundem Lucemburským, který byl v roce 1436 v Jihlavě po slavnostním vyhlášení kompaktát (dohody husitů s basilejským koncilem a i se Zikmundem) přijat za českého krále. Spolu s dalšími muži podobného smýšlení se Roháč usadil na Sionu, odkud vedl soukromou záškodnickou válku právě proti Zikmundovi. Je jasné, že panovník takovéto jednání nehodlal trpět dlouho a po souhlasu zemského sněmu vyslal proti osamocenému rebelovi vojsko vedené Hynkem Ptáčkem z Pirkštejna.

Žádná velká mela

Dobové prameny hovoří o náročném a urputném obléháni Sionu, které mělo trvat čtyři měsíce. Jenže to bylo asi všechno poněkud jinak, jak vyplývá zejména z archeologických průzkumů. Archeologové totiž nezjistili žádné konkrétní stopy po intenzivních bojích, čemuž by odpovídaly nálezy lidských koster, zbraní nebo dělových koulí.

Dá se proto předpokládat, že Hynek Ptáček jakožto stoupenec kalicha neměl v úmyslu pouštět se před Sionem do nějakých větších akcí, obléhání záměrně protahoval a možná že se chtěl i s Roháčem nějak dohodnout. Hrad, nebo spíš vlastně hrádek Sion navíc nedisponoval studnou, takže je klidně možné, že obránci dostali od Ptáčka dovoleno čerpat vodu z nedaleké říčky Vrchlice. Útok se zintenzivnil a Sion padl až po příchodu uherských oddílů, vyslaných počátkem září netrpělivým Zikmundem.

Divadlo se vším všudy

Přes padesát zajatců bylo v poutech odesláno do Prahy, kde si na nich Zikmund zchladil svou zlost opravdu pořádně. Nejprve je nechal pořádně pomučit v mučírně na Staroměstské radnici, přičemž z Roháče prý až lezla střeva, a pak pro ně nachystal smrt na třech nestejně vysokých šibenicích. Historici nejsou zajedno, kde vlastně k popravě došlo. Někteří tvrdí, že na Staroměstském náměstí, další pak že na Šibeničním vrchu za hradbami, tedy zhruba v místech dnešního Žižkova. Zikmund každopádně pojal exekuci v teatrálním stylu.

V čele průvodu odsouzenců, za doprovodu ozbrojenců a za přihlížení Pražanů kráčel Jan Roháč, který měl na sobě oděv rudé barvy přepásaný pozlaceným pásem, ruce spoutané pozlacenými okovy a na krku mu viselo znamení odsouzence k smrti. Pět jeho nejbližších spolubojovníků bylo oblečeno taktéž v červeném, jen okovy měli rezavé. Zbylých osmačtyřicet mělo obvyklý oděv pro odsouzené. Jednalo se o kytlici ─ šedivé či černé oblečení na způsob košile, přetahované přes hlavu s různou délkou, které mohlo mít i kapuci. Na nejvyšší šibenici, přichystané pro Roháče, pak visela z ráhna pozlacená oprátka. Zikmund ale Roháče příliš dlouho nepřežil. Zemřel přesně o tři měsíce později ve Znojmě po urychleném odchodu z Čech na cestě do milovaných Uher.

Pavlína Pitrová