Posmrtné fotografie členů rodiny: Zvrácený a výdělečný fenomén viktoriánské éry

14. červen 2020 četba na 2 minuty
Posmrtná fotografie z 2. poloviny 19. století

Posmrtná fotografie z 2. poloviny 19. století

Foto: Profimedia.CZ

Díky vynálezu fotografie v roce 1839 si lidé širokých vrstev mohli pořídit vlastní portrét, který se do té doby musel zdlouhavě malovat a pro mnohé znamenal nedostupnou investici. Fotografa si zvali nejen při rodinných oslavách, ale také v případě, že někdo z blízkých zemřel.

V druhé polovině 19. století Evropu sužovaly epidemie cholery, mnoho lidí trpělo tuberkulózou, děti často umíraly na záškrt. Předčasná smrt blízké osoby nebyla ničím výjimečným, naopak šlo o běžný doprovodný jev života. A protože v té době zdaleka ne každý nechával rodinu pravidelně fotografovat, narychlo pořízený posmrtný snímek mohl být jedinou upomínkou podoby zesnulého.

Od fotografa se žádalo, aby zvěčnil mrtvého člověka, jako by ještě žil. Jen tak si mohla rodina uchovat realistickou památku na příbuzného, který býval součástí její každodenní rutiny. Pokud šlo o malé dítě, vyfotografovalo se v postýlce, jako by pokojně spalo, většinou s nějakou hračkou a sedící matkou po boku. Těla starších dětí a dospělých se naaranžovala na židli a podepřela speciálně zhotovenými konstrukcemi, které se ve výsledné fotografii retušovaly. Mrtví se často na snímcích objevovali s otevřenýma očima, s víčky podepřenými sirkami. Fotograf jim pak mohl dodatečně přimalovat oční panenky a tváře rozjasnit růžovým odstínem.

Aranžérské schopnosti fotografů byly někdy na tak vysoké úrovni, že zpětně ani nepoznáme, že osoby na snímku byly ve chvíli jeho pořízení už po smrti.

Z dnešního pohledu posmrtné fotografie působí poněkud morbidním dojmem; zpětně jsou však cenným dokumentem o mentalitě lidí žijících za viktoriánské éry, kdy smrt byla běžnou součástí života a nebyl důvod se jejímu tématu vyhýbat - čas od času navštívila každou ulici, ne-li každý dům.

Akční letáky