Postavení ženy v 19. století: Přinášela podřazenost mužům skutečně neštěstí?

Od ženy se očekávalo, že bude krásným a poslušným doplňkem muže.

Od ženy se očekávalo, že bude krásným a poslušným doplňkem muže.

Foto: Shutterstock

Během 19. století se v Evropě pozvolna začal šířit fenomén emancipace. Zatímco čeští obrozenci povzbuzovali ženy, aby vzaly do rukou pera a podílely se na vytváření národní kultury, v Anglii se dámy píšící romány skrývaly pod mužskými pseudonymy.  

Je paradoxem, že zrovna viktoriánská Anglie, v jejímž čele stála žena, zůstávala v otázce ženských práv až přehnaně konzervativní. Britský filosof John Stuart Mill ve své eseji Poddanství žen vydané v roce 1869 přirovnal postavení ženy ve společnosti jeho doby k otroctví. Sociální normy vycházely z předpokladu, že ženy jsou od přírody slabší jak fyzicky, tak psychicky. Dívky byly záměrně vychovávány tak, aby si nevypěstovaly vlastní vůli ani cíle. Měly z nich vyrůst pasivní matky a hospodyně, zcela podřízené otcům a manželům. (Zdroj: cs.wikipedia.org)

Intelektuální činnost typu psaní poezie nebo románů bylo pro anglickou dámu cosi nepatřičného, až nestydatého. Píšící ženy odsuzovali i jejich mužští kolegové. Básník William Wordsworth hovořil s odporem o ženách "křehké mysli, které otevírají své srdce hrubému dechu veřejnosti", George Gordon Byron texty psané ženami rovnou odsoudil jako bezcenný brak. Snad pouze Joannu Baillieovou označil za skutečně dobrou dramatičku, nezapomněl však přitom jízlivě poznamenat, že si pro psaní tragédií "půjčuje varlata". (Zdroj: https://www.ucl.cas.cz/, Andrea Fischerová: Ženská literatura a teorie genderu v první polovině 19. století)

Anglická spisovatelka a aktivistka Millicent Fawcett pečuje o slepého manžela.Anglická spisovatelka a aktivistka Millicent Fawcett pečuje o slepého manžela.Zdroj: Profimedia.CZ

Není divu, že mnohé intelektuálně založené Angličanky psaly zpočátku pod mužskými pseudonymy. O poznání uvolněnější situace překvapivě panovala v 19. století na literárním poli českém, jež ženské autorky naopak podporovalo. František Ladislav Čelakovský se dokonce pod některé své básně podepisoval jako Žofie Jandová, aby světu ukázal, že se ženy do české tvorby aktivně zapojují.

Nešťastný životní příběh Boženy Němcové ovšem demonstruje, jak nesnadná byla cesta za cílem v případě vdaných žen, které se snažily skloubit roli hospodyně a matky s profesními zájmy. Představa, že by se žena měla po svatbě zcela vzdát pracovních závazků a věnovat se jen domácnosti, přetrvala v české společnosti v podstatě až do vzniku samostatného Československa.

Pozice učitelky byla svěřována jen svobodným ženám.Pozice učitelky byla svěřována jen svobodným ženám.Zdroj: Profimedia.CZ

V druhé polovině 19. století narostl počet žen, které bída donutila ke špatně placené práci v továrnách. V mnoha rodinách už muž nemohl fungovat jako jediný živitel rodiny a pracující žena přestávala být šokujícím jevem. Přesto až do roku 1919 v našich zemích platil zákon, který vdaným ženám zakazoval práci učitelky. Pokud si slečna učitelka chtěla místo udržet, musela zůstat svobodná a bezdětná.

S ženami se nezacházelo jako s lidskými bytostmi, ale jako se zbožím.

Postavení žen v historii: Znásilnění se bralo jako škoda na mužově majetku

V uznávání ženských práv však byly naše kraje ve srovnání s většinou evropských zemí obecně napřed. Například volební právo československé ženy získaly už v roce 1920, tedy dva roky po Němkách a Rakušankách, zatímco Francie, Itálie a balkánské země ho zavedly až s koncem 2. světové války. (Zdroj: padesatprocent.cz)

Akční letáky