Jestliže by se naši středověcí předkové řídili církevními tezemi, všechny ženy by celé dny jen tiše seděly v koutech u vřeten se zahalenými vlasy, poslouchaly své muže na slovo a soustředily všechny své síly na porození syna, který se dožije dospělého věku a bude schopen zachovat rod i jeho statky. Ze světských dobových pramenů ale víme, že to tak v praxi docela nefungovalo.

"Jeden pražský měšťan do noci chmelil, domů se vrátil pozdě, o večeři přišel, zlé slovo na ženu pronesl a ona ho pádnou rukou tak ztrestala, že čtrnáct dní musel v loži ležeti," citoval historik a spisovatel Vlastimil Vondruška úryvek ze středověké městské knihy v rozhovoru pro magazín Marianne.

O tom, že středověké ženy neváhaly uštědřit manželům pár pohlavků, svědčí už zákon knížete Břetislava z 11. století, který proti tomuto typu domácího násilí výslovně zasáhl. To samozřejmě neznamená, že všichni středověcí muži bývali podpantofláci, přirozeně docházelo i k případům, kdy naopak manžel tloukl ženu. Obecně se ale zdá, že ženy nebyly vždy považovány za fyzicky slabší bytosti.

Zejména obyvatelky venkova mohly být poměrně obávanými údernicemi, protože se věnovaly náročné fyzické činnosti při práci na poli či při zpracování obilí. Obraz ženy jako křehké vázičky potřebující ochranu se zrodil až v představách potulných rytířů, kteří pěli milostné písně pod okny nepracujících šlechtičen.

Je proto dost možné, že manželské vztahy obyčejných lidí mohly vypadat do velké míry podobně jako ty dnešní, manželé to spolu jen museli vydržet až do smrti, jelikož rozluka byla téměř nemožná, a to nejen z náboženských, ale i z ekonomických důvodů.

Mnohem větší nesvobodu zažívaly ženy ze šlechtických či rovnou panovnických rodů, kde se s nimi nakládalo jako s prostředkem prosazení politických a majetkových zájmů rodiny. Už od narození se pro ně hledal vhodný partner a pokud z dohody sešlo, nebo dívka byla nedejbože "příliš ošklivá", odklidila se do kláštera, aby svůj prvotní hřích smyla věčným panenstvím. Urozená dáma o sobě mohla začít sama rozhodovat de fakto až ve chvíli, kdy ovdověla. Vdovské věno jí zaručilo ekonomickou nezávislost a pokud byla ještě svěží, klidně se mohla znovu provdat za muže, kterého si sama zvolila.