Nechtěné početí bylo v dobách neexistující antikoncepce palčivým problémem hlavně pro neprovdané ženy a dívky. Nemanželské dítě znamenalo nejen hanbu, ale často také vymrskání z města. K vyhnání plodu se používaly rozličné babské metody, od výplachů vagíny bylinnými odvary až po zaříkadla a amulety. Pokud k potratu opravdu došlo a prokázalo se, že se o něj žena sama snažila, ač třeba naprosto neúčinnými čáry, soud případ posuzoval jako infanticidum, tedy nejtěžší zločin rovný vraždě novorozence.
Byl-li soudce shovívavý, mohl přihlédnout ke stáří plodu; někteří teologové totiž rozvinuli teorie, že se duše připojuje k tělu teprve někdy mezi 35. a 45. dnem od početí. Vyhnání "neoduševnělého" plodu mohlo být polehčující okolností, která rozsudek zmírnila na fyzický trest a pokání.
Ještě v 16. století se infanticidum běžně trestalo zahrabáním zaživa, jak o tom svědčí Hrdelní řád císaře Karla V.: "Takové matky se obyčejně živoucí zahrabávají a kůlem probíjejí. Aby se však zoufalství zabránilo, může soud, pokud je voda v pohodlné blízkosti, pachatelku utopiti."
Protože však smrt utopením byla vnímána jako příliš milosrdná, Karel V. doporučil odsouzenou napřed trhat žhavými kleštěmi. Ztrátu hrdla riskovaly i osoby, které potratu napomáhaly; pokud šlo o muže, měl být sťat, ženám bylo vyhrazeno utopení.
V praxi ale soudci v jednotlivých městech mívali více prostoru pro vlastní rozhodování; ze smolných knih na území Čech například vyplývá, že mezi 16. a 18. stoletím bylo infanticidum nejčastěji trestáno stětím a teprve poté kat odsouzenou zahrabal do země a do srdce jí vtloukl dřevěný klín. Zahrabání zaživa se ovšem praktikovalo také, šlo hned o druhý nejčastěji udílený trest za zabití plodu či novorozence. V jednom případě soud dokonce nakázal obžalovanou rozlámat v kole, což byl nejobávanější trest, který se v minulosti udílel vesměs jen zločincům mužského pohlaví.
