Tak popisovaly dobové noviny Wolverhampton, citované na webu Ontalink.com, prodej manželek na trhu v 19. století. V té době byl totiž rozvod velice drahý, a pokud k němu mělo dojít, mohli si ho dovolit jen zámožní šlechtici. Prodej žen, se kterými společné soužití nefungovalo, obvykle probíhal u lidí z nižších společenských vrstev žijících většinou na venkově.

S rostoucí popularitou novin se zprávy o prodeji manželek ve druhé polovině 18. století šířily stále častěji. Z právního hlediska nebylo možné dokázat, zda jde o legální akt, který odpovídá křesťanským pravidlům. Až do přijetí zákona o manželství v roce 1753 totiž nebyl v Anglii formální svatební obřad, na rozdíl od duchovního, vyžadován a manželství nebyla registrována. Jedinými podmínkami, které bylo nutné splnit, byla plnoletost ženy, což v té době odpovídalo věku 12 let. Muži museli být o dva roky starší. Něžné pohlaví bylo po svatbě zcela podřízeno svým mužským protějškům, přičemž z manžela a manželky se stal jeden právní subjekt, právní status označovaný v anglickém právu jako coverture.

Praxe veřejných dražeb žen se rozmohla právě v druhé polovině 18. století. Muži většinou sloužili v armádě, námořnictvu nebo kolonizovali nové kontinenty. Obecně platilo, že pokud se manželé neviděli alespoň sedm let, znamenalo to konec jejich manželství. Když se tedy manžel vrátil po letech domů a zjistil, že jeho žena má novou rodinu, dilema vyřešil tím, že svou ženu prodal na trhu za nominální částku. Nebylo to sice zcela legální, ale žádné postihy za tento čin nebyly v historii zaznamenány.

Výše ceny se lišila. Od maxima, které činilo v přepočtu přibližně 40 tisíc korun až po třetinku piva nebo dokonce jen plácnutí rukou alá "jelito, kopyto, platí to". Obvyklá cena se pohybovala kolem pěti šilinků, což odpovídá jedné koruně. Podle autorů Kritického úvodu do práva Wada Mansella a Belindy Meteyard se zdá, že peníze byly obvykle až druhořadým hlediskem. Důležitějším faktorem bylo, že prodej byl mnohými považován za právně závazný, přestože neměl žádný právní základ. Venkovští duchovní a soudci tento zvyk znali, a přestože si nebyli jisti jeho legitimitou, zavírali před prodeji manželek oči. Hlavní bylo, aby byly všechny strany spokojeny.

Trhy, na kterých se dražby odehrávaly, byly vybrány především proto, že zaručovaly dostatečné množství svědků. Použití ohlávky bylo jen symbolické. Po prodeji byla žena předána kupujícímu jako signál, že transakce byla uzavřena. V některých případech se zúčastněné strany pokoušely dále legitimovat prodej tím, že přinutily kupujícího podepsat smlouvu, v níž uznával, že prodávající již nemá za svou manželku žádnou odpovědnost.

"24. října 1766 se dohodli John Parsons a John Tooker, že s ohledem na cenu 6 liber a šest šilinků prodá, přidělí a vydá uvedenému Johnovi Tookerovi, Ann Parsons, manželku uvedeného Johna Parsona s veškerým právem, majetkem, nárokem, službami a požadavky, které on, uvedený John Tooker, bude mít k uvedené Ann Parsons, a to po dobu jejího přirozeného života. John Parsons. Svědek: William Chivers," popisuje prodejní list manželky, uvedený v petici z roku 1768 a knize Courtney Kenny Wife-Selling in England.

Ačkoli některé manželky v 19. století vznesly proti prodeji námitky, záznamy o ženách z 18. století, které by se těmto transakcím bránily, neexistují. Bez finančních zdrojů a bez dovedností obchodovat byl pro mnoho žen jejich prodej jediným východiskem z nešťastného manželství. EP Thomson ve své knize „The Selling of Wives“ píše, že ve skutečnosti manželky často na prodeji trvaly. Žena prodaná na trhu Wenlock Market za 10 liber (cca 300 korun) v roce 1830 byla zcela rozhodnutá, že transakce by měla proběhnout, a to i navzdory pochybnostem jejího manžela. Otočila se prý k pohlednému muži a řekla: "Budu tvá darebnice. Budu prodaná. Chci změnu."