Je nám jasné, že některé hračky pocházejí již z doby před tisíci lety. Není ale pravidlem, že se používaly k tomu, k čemu slouží dnes. Způsob, jakým si s nimi starověké děti hrály, zůstává pro archeology záhadou.
Nejinak je tomu i v případě jo-ja. Úplně první vyobrazení této hračky na světě se nachází na starořecké váze z 5. století př. n. l., kde je vidět chlapec, v jehož ruce se jo-jo točí. To podporují i tvrzení historiků, kteří říkají, že jo-je je druhou nejstarší známou hračkou, hned po panenkách.
O tom hovoří i toto video:
Hračka nebo nástroj lásky?
Tato starořecká váza zobrazuje něco, co vypadá jako dnešní jo-jo, i když ve skutečnosti se zřejmě jedná o něco jiného. Váza s vyobrazením chlapce hrajícího si s hračkou, pocházející z roku 440 př. n. l., je vystavena v Národním archeologickém muzeu v Athénách spolu s fragmenty malého hliněného disku, které byly kdysi součástí oblíbené hračky.
Jo-ja, která byla nalezena při vykopávkách, jsou často zobrazena na tearakotových vázách, jež byly mimořádně křehké. Navíc i samotná jo-ja se vyráběla z křehké terakoty. Kromě hračky jsou zde často zobrazeny i motivy svádění, takže se možná nejedná o klasické jo-jo, ale o iynx. Tento disk se používal proto, že lidé věřili, že jeho točení přiláká štěstí v lásce.
Starořecké jo-jo bylo jiné než dnešní
Starořecké jo-jo se vyrábělo ze dřeva, terakoty, kovu nebo hlíny, ale nebyla to primárně hračka, jako je tomu dnes. Jo-jo se používalo jako oběť bohům nebo jako rituál při vstupu chlapců do života. Jo-ja byla dříve často zdobena obrázky řeckých bohů.
Když děti ve starověku dospívaly, stalo se tradicí, že jako přechodový rituál pokládaly jojo na rodinný oltář, aby vzdaly hold. Filipínští válečníci zase jo-jo používali také jako smrtící zbraň při lovu nebo v boji, přičemž disk byl nahrazen větším ostrým kamenem.
Historie jo-ja
Původ jo-ja ale sahá do staré Číny, kde existovala jeho varianta, tzv. diabolo. Z Číny se pak dostalo do starověkého Řecka a na Filipíny a postupně se stalo oblíbeným po celém světě. Jiné prameny zase považují za jeho kolébku právě Filipíny, kde slovo jo-jo znamená "přijít-přijít" nebo "vrátit se", což popisuje základní vlastnost zařízení.
Zobrazení jo-ja existují i ve starověkém Egyptě, což svědčí o tom, že jo-jo bylo skutečně zábavnou hračkou pro malé i velké. Později se jo-jo dostalo do Evropy, kdy se na konci 18. století stalo oblíbenou zábavou aristokracie.
Podívejte se pro více informací na toto video:
Pro jo-jo se v Evropě vžily různé názvy - "L'emigrette", "Bandalore" nebo "joujou de Normandie". Z Francie se jo-jo dostalo do Anglie a o sto let později i do Nového světa. První novodobé jo-jo si nechali patentovat James L. Haven a Charles Hettrich v roce 1866 v Cincinnati ve státě Ohio. Hračka zůstala jednou z nejoblíbenějších v USA až do druhé světové války. Během tohoto bouřlivého válečného období prodej jo-jo dramaticky pokles a až v 60. letech minulého století se jej výrobci rozhodli oživit a v televizi v té době zveřejnili dnes již kultovní reklamy.
Určit však, jak přesně si děti hrály před 2 000, 5 000 nebo 25 000 lety, a s čím, to vyžaduje jednak neohrožený výzkum, tak i trochu vypočítavého odhadu.
Zdroje:
