Černá smrt, jak se lidově přezdívá epidemii moru, byla nejsmrtelnější pandemií v historii a během několika let zabila asi 25 milionů Evropanů. Města nevěděla co dělat, lidé umírali, a představitelé obcí v zoufalství najímali nový typ odborníků - tzv. Morové lékaře - kteří byli buď druhořadými lékaři, mladými praktikanty s omezenými zkušenostmi, nebo to byli lidé, kteří dokonce vůbec neměli žádný certifikovaný lékařský výcvik.

Boj proti moru

Důležité bylo, že morový lékař disponoval ochotou vydat se do morem postižených oblastí a zaznamenávat počty mrtvých. Po více než 250 letech poměrně beznadějného boje proti moru konečně dorazila naděje - byl vynalezen první ekvivalent hazmatu, tedy ochranného obleku, který známe z dnešních fotografií boje s koronavirem.

První "hazmat" pro morové lékaře pocházel ze 17. století. Bohužel nefungoval dobře.

O ochranu morových lékařů ale prioritně nešlo. Primární zodpovědností morového doktora neboli Medica della Peste nebylo zachraňovat nebo léčit pacienty. Jejich povinnosti byly administrativnější a pracnější: sledovali oběti Černé smrti, pomáhali při občasné pitvě nebo byli svědky poslední vůle mrtvých a umírajících.

Smrtelná nevědomost

Asi proto není překvapivé, že se našlo pár morových doktorů, kteří rozkradli finance svých pacientů a utekli s posledními vůlemi a závěťmi.

Šlo ale o výjimky. Častěji byli tito moroví účetní uctíváni, přestože byli vzhledem ke své profesi na okraji společnosti. O jejich ceně pro společnost asi nejlépe svědčí skutečnost, že někdy byli unášeni pro výkupné.

Moroví doktoři, které najali a platili postižené obce, se starali o všechny bez ohledu na jejich ekonomický status, ačkoli občas vymýšleli své vlastní léky a tinktury, které za náležitý poplatek prodávali bohatším pacientům.

Doktorům ani pacientům nebylo dlouho jasné, jak přesně se mor přenáší.

Šíření vzduchem

V 17. století se většina odborníků hlásila k teorii miasma, což byla myšlenka, že se nákaza šíří páchnoucím vzduchem. I před touto dobou měli moroví lékaři různé ochranné obleky, ale teprve v roce 1619 vymyslel Charles de l'Orme, hlavní lékař Ludvíka XIII., oficiální "uniformu".

Věřilo se, že páchnoucí výpary moru mohou zachytit vlákna oděvu morového doktora. Proto navrhl de l'Orme téměř dokonalou zbroj pro lidi v první linii - voskovaný kožený kabát, kožené kalhoty, kožené boty a kožené rukavice. Oblek byl potažen zvířecím tukem a voskován, aby nepropouštěl žádné tělesné tekutiny.

Černý klobouk

Morový doktor také nosil černý kožený klobouk, který značil, že jde o lékaře. Morový doktor měl i dlouhou dřevěnou hůl, se kterou kontroloval pacienty, zkoumal je a občas odstrkoval ty zoufalejší a agresivnější.

Nakažení často věřili, že mor je trestem zaslaným od Boha, a žádali morového lékaře, aby je bičoval a oni mohli učinit pokání.

Aby se doktor nenadýchal zapáchajícího vzduchu, měla bránit směs silně zapáchajících bylin a koření, jako jsou kafr, máta, hřebíček a myrha, kterými se plnil zakřivený zobák, jež byl další nedílnou součástí úboru morového doktora.

Nošení brýlí

Zobák ptákovitého tvaru se používal, protože díky záhybu ve své špičce dobře uchovával hořící byliny. Kouř měl ochraňovat morového doktora a přebíjet zápach smrti. Doktoři také nosili kulaté skleněné brýle. Brýle se upevňovaly koženými pásky a maska se lepila přímo k doktorově hlavě. Kromě děsivého exteriéru měl oblek jednu velkou nevýhodu - zobák z důvodu odvětrávání kouře obsahoval dírky. V důsledku toho se mnoho lékařů nakazilo morem a zemřelo.

Neustálá karanténa

Přestože se vynálezce obleku morového doktora de l'Orme dožil impozantních 96 let, většina morových lékařů podobné štěstí neměla a prožila velmi krátký život i s oblekem. Ti, kteří onemocněli, často žili v neustálé karanténě.

Práce morového lékaře byla proto plná samoty a života v ústraní. Protože však byli konfrontováni s nejhrůznějšími příznaky moru, často jim bylo umožněno provádět pitvy a vymýšlet léčbu. To často dopadlo katastrofálně. Ačkoli se totiž moroví doktoři setkávali s morem často, neměli nikdy šanci nemoc studovat do hloubky...

Nekvalifikovaní lékaři

Moroví doktoři se uchýlili k pochybným, nebezpečným a vysilujícím ošetřením. Byli to lidé do značné míry nekvalifikovaní, takže měli méně lékařských znalostí než „skuteční“ lékaři, kteří přitom také neměli potřebné vědecké teorie, které by vedli k porážce nemoci. Léčba se proto pohybovala od bizarního po opravdu strašlivou.

Jednou z léčebných metod bylo využívání zakrývání - hnisem naplněné cysty velikosti vajíčka na krku, podpaží a tříslech se moroví doktoři snažili "udusit" v lidském exkrementu. Bohužel tím ale spíš jen přispěli k dalšímu šíření infekce. Testovalo se také propichování zanícených lymfatických uzlin v naději, že se tak nakažení zbaví hnisu. Obě praxe se jeví nepříjemné, ale asi byly lepší než ta nejbolestivější metoda - při které se oběti moru nalévala rtuť, a pak se umísťovali do pece.

Urychlení smrti

Není divu, že tyto pokusy často urychlily smrt a šíření infekce, protože otevřely rány a puchýře a pomohli nemoci v šíření.

Dnes už víme, že morové rány byly způsobeny bakterií Yersinia pestis, kterou do měst zanesly krysy.

Po objevu antibiotik se nemoc naštěstí podařilo zcela porazit.