Flusačky kamínků: Nejabsurdnější povolání přelomu 19. a 20. století

Budík

Budík

Foto: Elnur/Shutterstock.com

Budík. Vynález, který používáme denně. Často ho nesnášíme, ale jsme na něj plně odkázání. Jeho historie se začala psát již ve starověku. Až s nástupem průmyslové revoluce se však stal neoddělitelnou součástí lidského života. Jenže málokdo si mohl tento stroj dovolit. Aby dělníci nezaspali, vyřešili to po svém.

Představa, že budík připravil o práci stovky, možní tisíce lidí, se může stát absurdní. Je tomu ale tak. Tyto užitečné stroje se na trhu objevily již v polovině 18. století. Byly však velmi drahé a nespolehlivé. Jenže do práce se musí. S rozvojem industriální výroby, díky které museli dělníci vstávat velmi brzo, nastal problém. „Jak se vzbudit, abych přišel do továrny na čas?" Zrodila se profese klepače a flusačky.

Velmi časté byly také obiloviny, z nichž se připravovala celá řada pokrmů.

Jak vypadal jídelníček středověké chudiny? Dlouhodobě bychom s tím měli problém

Klepač a flusačka

Venku ještě panuje černočerná tma. Najednou vás ze spánku začne vytrhávat podivný zvuk. Někdo v pravidelných intervalech ťuká na okno. Protáhnete se. Čas jít do práce. Takto podobně mohlo vypadat ráno tisíců dělníků z Anglie a Irska až do 70. let 20. století. V městech totiž nebyla možnost pořídit si do bytu kohouta, který by vás vzbudil. Navíc, ostatní partaje v domě by vám asi nepoděkovali. Proto bylo nutné vymyslet jiný postup.

Dělníci vstávali brzo. Kdo je budil?Dělníci vstávali brzo. Kdo je budil?Zdroj: Kolekce Everett/Shutterstock.com

Ráno po ulicích začali chodit klepači vybavení dlouhou bambusovou tyčí. Na jejím konci byl často připevněný svazek drátů. Obecně tuto profesi vykonávali starší muži a ženy. Někdy ji jako melouch prováděli i hlídkující policisté, aby si něco přivydělali.

Problém nastal, pokud dělník bydlel ve vyšším patře. V tu chvíli musela převzít povinnost budíčku flusačka. Žena byla vybavena dutým brčkem, do kterého vkládala kamínky nebo suchý hrách. Ten pak střílela na okno.

Zaměřeno na kozačky a kabelky: Jaká je jejich historie?

Práce v historii

Obecně byly dva druhy klepačů a flusaček. Ti, kteří si nechávali zaplatit přímo od spáčů, a ti, jež najala továrna, aby vzbudili její zaměstnance. Nejdříve lidský budíček používal dlouhé rybářské tyče, měkká kladiva nebo chrastítka. „Když se klepání začalo stávat běžným obchodem, klepali jsme nebo zvonili u dveří našich zákazníků," řekla zaujatému reportérovi z kanadských novin Huron Expositor v roce 1878 paní Watersová. „Veřejnost si ale stěžovala, že je vyrušována. Klepač brzo zjistil, že tím také přichází i výdělek, když probudí další lidi." Řešením tedy byla dlouhá bambusová tyč. S ní klepali na okna ložnic svých klientů dostatečně hlasitě, aby je to vzbudilo, ale také tak tiše, aby to nerušilo ostatní.

Zdroj: Youtube

Profese se rychle rozšířila po celé zemi. Zejména tam, kde si špatně placení dělníci nemohli dovolit koupit svůj vlastní budík. A jak klepač poznal, koho vzbudit? Ve Ferryhillu, v hrabství Durham, měly například domy horníků na sobě připevněné břidlicové tabulky, na kterých horníci křídou psali, jakou mají směnu.Těmto deskám se říkalo klepací destičky nebo budící břidlice. „Dlážděnými ulicemi, chladem a vlhkem, se klepák plíží. Klepejte, klepejte na každou okenní tabuli, aby svět nespal..," zpívá folkový zpěvák a skladatel Mike Canavan.

Zdroj:

www.idnes.cz, www.bbc.com