Představa, že budík připravil o práci stovky, možní tisíce lidí, se může stát absurdní. Je tomu ale tak. Tyto užitečné stroje se na trhu objevily již v polovině 18. století. Byly však velmi drahé a nespolehlivé. Jenže do práce se musí. S rozvojem industriální výroby, díky které museli dělníci vstávat velmi brzo, nastal problém. „Jak se vzbudit, abych přišel do továrny na čas?" Zrodila se profese klepače a flusačky.

Klepač a flusačka

Venku ještě panuje černočerná tma. Najednou vás ze spánku začne vytrhávat podivný zvuk. Někdo v pravidelných intervalech ťuká na okno. Protáhnete se. Čas jít do práce. Takto podobně mohlo vypadat ráno tisíců dělníků z Anglie a Irska až do 70. let 20. století. V městech totiž nebyla možnost pořídit si do bytu kohouta, který by vás vzbudil. Navíc, ostatní partaje v domě by vám asi nepoděkovali. Proto bylo nutné vymyslet jiný postup.

Ráno po ulicích začali chodit klepači vybavení dlouhou bambusovou tyčí. Na jejím konci byl často připevněný svazek drátů. Obecně tuto profesi vykonávali starší muži a ženy. Někdy ji jako melouch prováděli i hlídkující policisté, aby si něco přivydělali.

Problém nastal, pokud dělník bydlel ve vyšším patře. V tu chvíli musela převzít povinnost budíčku flusačka. Žena byla vybavena dutým brčkem, do kterého vkládala kamínky nebo suchý hrách. Ten pak střílela na okno.

Práce v historii

Obecně byly dva druhy klepačů a flusaček. Ti, kteří si nechávali zaplatit přímo od spáčů, a ti, jež najala továrna, aby vzbudili její zaměstnance. Nejdříve lidský budíček používal dlouhé rybářské tyče, měkká kladiva nebo chrastítka. „Když se klepání začalo stávat běžným obchodem, klepali jsme nebo zvonili u dveří našich zákazníků," řekla zaujatému reportérovi z kanadských novin Huron Expositor v roce 1878 paní Watersová. „Veřejnost si ale stěžovala, že je vyrušována. Klepač brzo zjistil, že tím také přichází i výdělek, když probudí další lidi." Řešením tedy byla dlouhá bambusová tyč. S ní klepali na okna ložnic svých klientů dostatečně hlasitě, aby je to vzbudilo, ale také tak tiše, aby to nerušilo ostatní.

Zdroj: Youtube

Profese se rychle rozšířila po celé zemi. Zejména tam, kde si špatně placení dělníci nemohli dovolit koupit svůj vlastní budík. A jak klepač poznal, koho vzbudit? Ve Ferryhillu, v hrabství Durham, měly například domy horníků na sobě připevněné břidlicové tabulky, na kterých horníci křídou psali, jakou mají směnu.Těmto deskám se říkalo klepací destičky nebo budící břidlice. „Dlážděnými ulicemi, chladem a vlhkem, se klepák plíží. Klepejte, klepejte na každou okenní tabuli, aby svět nespal..," zpívá folkový zpěvák a skladatel Mike Canavan.

Zdroj:

www.idnes.cz, www.bbc.com