Na počátku středověku panovník šlechticům půdu jen propůjčoval, postupem času ji ale přenechával na dobu neomezenou i jejich dědicům, aby od nich získal podporu. Udržet si v zemi nejvyšší postavení nebylo v dobách bratrovražd jen tak. Král potřeboval mít po boku mocné spojence.
Svobodní a poddaní
Spoléhat se jen na šlechtu by však bylo nebezpečné. Aristokraté sice králi přísahali věrnost, ale stejně tak byli ochotni na svou přísahu rychle zapomenout, pokud se jim někde rýsovalo lepší bydlo nebo větší moc. Král si proto v zemi udržoval skupinu svobodných rolníků, kteří obdělávali malá královská políčka a odváděli daně přímo jemu. "Svobodní" byli v tom smyslu, že jejich statky nespadaly pod panství šlechty. Svobodná byla i královská a věnná města. Měšťané, složení převážně z kupců a řemeslníků, bývali šlechticům trnem v očích, protože rychle bohatli, aniž se aristokracie jejich majetku směla dotknout. Není divu, že si obyvatelé měst krále hýčkali. A on jim na oplátku udílel různá privilegia.
Práce na polích byla těžká a sami rolníci z ní měli hodně málo.
Co se ale dělo na panstvích držených šlechtou, o tom panovník nemíval přehled a v principu ho to ani nemělo zajímat. Půda se totiž aristokratům propůjčovala i s obyvateli, kteří na ní pracovali. Z těchto rolníků se stávali poddaní v pravém slova smyslu. Protože svému pánovi patřili podobně jako zvěř v místních lesích a ryby v řekách, nemohli se nikam odstěhovat a byli nadobro svázáni s půdou, kterou pro pána obdělávali.
Pokud se chtěli oženit nebo vycestovat za hranice panství, potřebovali od šlechtice povolení. Od starověkých otroků se lišili tím, že si oficiálně od vrchnosti půdu pronajímali a na ní potom dle svého uvážení hospodařili, jako by byla jejich. Za tento pronájem ale byli nuceni odvádět takové dávky, že jim samotným na živobytí mnoho nezbývalo. V dobách neúrody na tom bývali v podstatě ještě hůře než otroci, neboť pán neměl povinnost je živit a šatit.
Lidé byli svázáni s pronajatým kusem půdy po celý život.
Pomoc od krále přijít nemohla
Od vrchnosti se očekávalo, že se svými poddanými bude zacházet v duchu zásad "křesťanského milosrdenství". Žádné přesné právní kodexy je však před zvůlí panstva nechránily. Stížnost ke královské komoře nebyla možná, protože panovník nemohl do šlechtického "majetku" zasahovat.
Situace se ještě zhoršila po morových epidemiích, v jejichž důsledku vymřela třetina evropské populace. Úbytek pracovní síly se dotkl i lidí dříve svobodných. V Anglii a ve Francii byly v průběhu 14. století zavedeny zákony, které zmrazily mzdy a přinutily všechny obyvatele bez šlechtického titulu pracovat za nízké odměny. Kdo pracovat odmítl, byl označen za tuláka a ocejchován. Mnohé země navíc omezovaly svobodu pohybu, aby jim pracovníci neutíkali do zahraničí. Ačkoli se v praxi tato nařízení všelijak obcházela, snadno (a ani svobodně) se tenkrát nežilo.
Zdroje: www.e-stredovek.cz, www.stoplusjednicka.cz, www.genebaze.cz
