Byla to událost, která otřásla celým Československem. „Kdo byl schopen tak hrůzného činu?” ptali se kriminalisté i veřejnost. Odpověď na tuto otázku ale zůstávala nezodpovězena devadesát let. Nyní odborníci předpokládají, že vraha pražské prostitutky konečně odhalili.

Jak ukázalo původní pátrání, zavražděná žena se jmenovala Otýlie Vranská. Narodila se v Breznom pod Hronom a v Praze se živila nejstarším řemeslem. Své služby nabízela za ubytování, stravu či útratu v restauraci.

Jejím cílem bylo seznámit se s dobře situovaným mužem, kterého by si vzala, což se jí, podle výpovědi bytné, podařilo. Dvaadvacetiletá nevěstka jí totiž oznámila, že 31. srpna má kolem osmé hodiny večer schůzku s nějakým rotmistrem, jenž jí přislíbil sňatek a zaměstnání ve vojenské prádelně.

Z dostaveníčka se ale Vranská nevrátila. Naposledy byla spatřena v restauraci U Šmelhauzů v Melantrichově ulici asi hodinu po půlnoci. Nahlížela do tanečního sálu, jako kdyby někoho hledala. Poté podnik opustila.

Vražda Otýlie Vranské

Kriminalisté považovali případ za zamotaný. Vyšetřování potvrdilo, že kufry, obsahující ostatky rozřezaného těla, novinové výtisky různého data, pánské spodní prádlo, dámské kombiné, mycí houbu a prostěradla s vyšitým písmenem „K“ resp. „K 1“ byly do vlaků směr Bratislava a Košice naloženy 1. září na Masarykově a Wilsonově nádraží v Praze.

Jeden ze svědků popsal, že jedno ze zavazadel přinesl do kupé tmavší podsaditý muž, jenž ihned vystoupil. Najít se ho ale nepodařilo.

Bližší informace mohla poskytnout pitva. Závěrečná zpráva uvádí, že Otýlie byla napadena pravděpodobně sekáčkem na maso, který ji způsobil dvě rány na hlavě hluboké šest centimetrů. Poté došlo k oddělení hlavy od těla, jež bylo provedeno ještě v době, kdy byla žena v bezvědomí, o čem svědčí množství vdechnuté krve.

Vrah po smrti zasadil oběti ještě sedm bodných ran do levého prsu. Tělo bylo omyté a našly se na něm kokosová vlákna, pocházející pravděpodobně z rohože. To byl důležitý důkaz, protože vlastní koupelnu měl v roce 1933 málokdo.

Dále se kriminalisté zaměřili na podezřelé. Jedním z nich byl mladík s kudrnatými blond vlasy, jenž Otýlii doprovázel osudnou noc do kavárny U politické mrtvoly. Dalším byl Karel Wodowary neboli „Fantom ulice”, jenž se novinářům deníku Polední list přiznal, že prý Vranskou pozval k sobě domů, omámil ji, poté rozřezal podle obrázku lidské kostry. Ani jeden z mužů ale zadržen nebyl.

Mezi poslední, s kterými se mrtvá prostitutka potkala, byl rotmistr Josef Pěkný a jeho partnerka, taktéž nevěstka Antonie Koklesová. Podle jedné ze svědkyň se trojice nejdřív pohádala a následně se společně přesunuli do restaurace U Kupců, kde povečeřeli. Později se odpojili a šli vlastní cestou.

Žádné další stopy se vyšetřovatelům zajistit nepodařilo. Vražda Otýlie Vranské tak byla dlouho záhadou a trápila nejednoho kriminalistu. Mezi nimi byli také experti z Muzea Policie České republiky, kteří se rozhodli, že případ prověří. 

Kdo je vrah?

Získali totiž vzorek vlasů neznámé osoby, jenž se našel v ruce a na paži zavražděné. Doufali, že analýza DNA by mohla pachatele odhalit. To se však nepodařilo. Bylo pouze zjištěno, že vlasy patřily neznámé ženě. 

Znovu se tak zaměřili na fakta a pitevní zprávu. Podle jejich interpretace pachatel nejdřív přistoupil k oběti zezadu a podřízl jí hrdlo. Hluboké rány na hlavě byly způsobeny ve chvíli, kdy Vranská ležela na zemi. Jednalo se tak pravděpodobně o tzv. úder z jistoty.

Poškození na hrudi nebylo hluboké. Buď ho tedy způsobil někdo drobnější nebo mělo jít o snahu zmást vyšetřovatele. U oddělení hlavy a končetin ale musela být vyvinuta značná síla. Vrahem tedy nemohla být žena.

Zdroj: VLM

Ředitel Muzea Policie ČR Radek Galaš se tak domnívá, že půvabnou prostitutku zabili rotmistr Josef Pěkný a jeho přítelkyně Antonie Koklesová. Hlavním motivem byl strach. Voják se mohl bát, že by mu vztah s nevěstkou zničil úspěšnou kariéru. Zároveň mu za slib sňatku hrozilo stíhání. Tehdy bylo totiž vzbuzování plané naděje trestním činem.

Kriminalisté přiznávají, že k výsledkům pátrání dospěli pouze na základě nepřímých důkazů starých devadesát let. I tak jsou ale přesvědčení, že se v 80 % nemýlí.

Zdroje: www.prazsky.denik.cz, www.cs.wikipedia.org, www.seznamzpravy.cz