Příchod císařského dvora do Prahy město velmi změnil, protože bylo potřeba ji změnit v důstojnou císařskou rezidenci. Přesun císařského dvora udělal z provinčního města zlatou Prahu, a tento přídomek hlavnímu městu již zůstal. Za Rudolfa II začali do Prahy ale přicházet nejen šlechtici, ale učenci, umělci a cizí vyslanci.
Společenské rozdíly a „dvě Prahy“
V období vlády Rudolfa II měla Praha 60 tisíc obyvatel. Možná se nám to dnes nezdá moc, ale na tu dobu to bylo skutečně velké, dokonce nejlidnatější habsburské město. Navíc byla stověžatá matička rozdělena na dvě „Prahy“, které spolu sousedily, ale nikdy se nespojily.
Geograficky zaujímala Praha stejnou plochu, jako za doby vlády Karla IV., jen zde žilo podstatně více lidí, což se na podobě města podepsalo.
Na dokument se podívejte zde:
Dvůr versus město
V Praze byla za Rudolfa II asi 3300 domů, a to včetně šlechtických paláců. Těch bylo 118 a obývaly je šlechtické rody, kterých však nebylo v Praze moc. S pražskou obcí nebo správou neměli šlechtici nic společného.
Šlechta se do Prahy stahovala za společenským životem a kariérou. Díky nim v Praze pak vznikaly šlechtické paláce, které si žily tak trochu vlastním životem. Šlechtici drželi spolu, ale od měst samotných se distancovali, neplatili městské dávky ani břemena a nepodléhala pražským soudům ani úřadům. Měšťané pro ně byli chudáci. Tato šlechta ale tvořila jen pověstných „horních deset tisíc“, ve skutečnosti však pouze sto nejmocnějších.
Pod šlechtou byla daleko početnější měšťanská třída, jíž tvořilo asi 15 tisíc obyvatel – měšťanů, která byla mixem velkoobchodníků a finančníků s drobnými řemeslníky, proto mezi nimi byly propastné rozdíly. Měšťané tvořili asi čtvrtinu obyvatelstva Prahy.
Pak tu byli ti, kdo nic nevlastnili a živili se rukama, dělníci, umělci a komedianti, z nichž hodně jich kočovalo. A na konci pomyslné pyramidy stála spodina. I v rámci spodiny existovala hierarchie – ti šťastnější žili v domech u svých pánů, ti méně šťastní doslova živořili na ulicích.
A podle toho ulice vypadaly.
Jak vypadaly pražské ulice?
Praha již tehdy byla stověžatá? Věže zde byly, ale kromě nich hlavně kamenné domy. Daleko byla Praha od podoby za kněžny Libuše, kdy byla dřevěná, daleko i od mramoru, když se věže budovaly. Praha byla nazývána zlatou právě proto, že se v ní usadil Rudolf II. A také proto, že na mnoho míst v Praze, a skoro i do těch nejzapadlejších uliček, dosahovaly sluneční paprsky, což bylo další lákadlo, za nímž se lidé do hlavního města stěhovali.
Život v pražských ulicích začínal brzy, právě již s prvními slunečními paprsky, aby mohlo město začít obchodovat. A Praha byla velmi živá, takže se tehdejší pohyb ve městě vyrovnal i dnešními ruchu ranní metropole, jen v menším měřítku. Vstup a výstup do a z města však byly regulovány a průjezd do města byl placený, když ne penězi, pak tovarem.
Nejrušnějšími byla tržiště a obchodní plochy. Mnohá z nich nesou stejná jména dodnes – Ovocný trh, Uhelný trh aj. Ulice byly přitom již dlážděné, kromě tzv. Královské cesty – z Hradu na Staroměstské náměstí přes Karlův most – ta byla kamenná. Ostatní a méně frekventované ulice pak byly stále udržovány jen jako vozové cesty, a podle toho se po dešti měnily v bahnité stoky.
Tyto vozové cesty po obou stranách lemovaly stoky, kudy odtékaly splašky. Strouhy sloužily i jako sběrny domovního odpadů, chlévů a lidských exkrementů. Jistě si tedy umíte udělat představu, jaký zápach se zde linul a jak to vypadalo po dešti, když se strouhy ucpaly a ulice se zalévaly vším odpadem. Navíc domy neměly většinou latríny, takže jste na těchto „chudších“ ulicích mohli narazit doslova na ledacos.
Do ulic jen se zacpaným nosem
Praha za Rudolfa II rozhodně nevoněla. I když se císař snažil situaci korigovat, nebylo toho moc, co by mohl učinit. Vydal jen občas nějaké napomenutí nebo prohlášení, jež nabádalo lidi k úklidu a čistotě. Jenže ono se to lehce řeklo, ale hůře udělalo.
Praha zkrátka zapáchala natolik, že se to rozneslo i daleko za její hranice.
Bylo velmi těžké udržovat pořádek tam, kde k tomu nebyli podmínky. Když lidé uklízeli před svým domem, neměli na výběr než vše zamést před dům souseda. Tak docházelo i k četným sousedským šarvátkám. Na ulicích se tak vršily odpadky a vznikaly zde skládky, hromadil se zde hnůj a mezi tím běhala hospodářská zvířata společně s dětmi.
Praha vydávala vyhlášky, které nebylo možné dodržovat.
Řemesla a cechy se pak odstěhovaly na okraj města, takže celá metropole žila od brzkého rána až dlouho po setmění. A po setmění zde nebylo bezpečno. Ale to je jiná kapitola.
Zdroje: