Už z Bible je ale patrné, že už ve starověku byl prak považován za mocnou a nebezpečnou zbraň. I v Bibli se o nich píše, když malý David porazil obrovského Goliáše pomocí obyčejného praku. Málokdo si uvědomuje, že tato zbraň byla v armádách oblíbená už od mladší doby kamenné, kdy ji používali lovci, a přežila vlastně až do 20. století. Do jisté míry lze říct, že praky měly ve starověku stejný význam jako pozdější kulomety.
Prak má dlouhou historii
Prak byl nebezpečnou zbraní, ale jaksi zaostával v popularitě ve stínu "slavnějších" luků, a to i přesto, že ve starověkých armádách byli prakovníci zastoupeni stejně jako lučištníci. Jenže starověká ikonografie je zobrazovala daleko méně.
David ale není jediný, koho zmiňují starověké písemné prameny. I v bitvě u Tróje bojovali na řecké straně vojáci vyzbrojení luky a praky, stejně jako ve vojsku asyrského panovníka Tiglathpilesara III. Praky se však nepoužívaly pouze na souši. V Egyptě byly malé skupiny prakovníků umístěny i na lodích.
Těžká kulka nebo kámen z praku mohla ve správných rukou dosáhnout rychlosti až 160 km/h a kmenoví válečníci, kteří se před téměř 2 000 lety utkali v bitvě s protivníkovou římskou armádou, byli zasaženi krupobitím kulek stejně silných jako kulky v moderní pistoli.
Kameny, které se řítily rychlostí až 160 km/h, dokázaly urazit temeno hlavy téměř stejnou silou jako střela .44 Magnum.
Na video o tom, co dokáže prak, se podívejte zde:
Výhody a nevýhody praků
Ve středověku existovaly dva druhy praků - do ruky a na tyči. Ruční prak se skládal z pouzdra na munici, ke kterému byly přivázány řemínky (šňůrky). Ruční prak měl delší dostřel než ten na tyči a bylo možné z něj střílet o něco těžší profi střely. A právě ty vidíte na fotografii výše. Vak byl nejčastěji vyroben z tradičních materiálů - kůže, lnu, konopí a vlny.
Prakovníci většinou stáli za lučištníky i ve strategii boje. Jejich úkolem bylo narušit nepřátelské linie, aby se do vzniklých mezer mohli dostat těžcí dělostřelci. V době Caesara se však praky účinně používaly i v boji proti slonům nebo proti nepřátelské jízdě.
Prakovníci nebyli tolik závislí na terénu v místě bitvy, ale zase je nebylo možné nasadit je k útoku ve větším porostu. Většinou museli stát nad nepřítelem, protože jen mírný sklon s úhlem 10 stupňů výrazně zlepšil účinnost praků.
Přítomnost prakovníků v armádě byla důležitá, jelikož bez nich bitva často končila porážkou.
Střely do praků
Jako "střely" do praků se nejčastěji používaly říční oblázky, které byly nalezeny i na mnoha pravěkých nebo starověkých archeologických nalezištích. Protože šlo o běžné kameny, mnohdy je lze jen těžko identifikovat.
Často však byly tyto oblázky nalezeny v polohách, z nichž lze usuzovat, že se jednalo o střely do praků. Bylo jich nalezeno třeba i několik desítek tisíc. Na některých nalezištích byla pak nalezena i upravená plošina, která sloužila právě pro bojovníky s praky.
Slovenský archeolog Karol Pieta objevil na několika hradištích z doby železné spoustu vhodných kamenů a hliněných střel z praku. Z toho lze usuzovat, že evropská hradiště z doby železné byla navržena tak, aby byla obrana pomocí praků co nejúčinnější a zasypávala tak nepřítele prakovým krupobitím.
Kromě říčních kamenů tu pak ale byla i „pokročilejší technologie“. První vyrobené kulaté "náboje" do praků se objevily již v 6. tisíciletí př. n. l. a byly vyrobeny z hlíny a kamenů. Měly často velikost a tvar slepičího vejce a jejich tvary byly postupně standardizovány. Hliněné střely se méně vypalovaly, ale spíše se nechávaly tvrdě vyschnout na slunci. Až později se v Řecku začaly vyrábět střely z olova.
Na demonstraci střelby z praku se podívejte zde:
Zdroje: historylab.dennikn.sk, www.dailymail.co.uk
