Středověký pranýř byl zákeřná forma trestu. Nejhorší bylo lechtání na chodidlech

Daniel Defoe na pranýři

Daniel Defoe na pranýři

Foto: Profimedia.CZ

Když Daniel Defoe roku 1702 sepsal satirický pamflet zesměšňující anglikánskou církev, která v té době přitvrdila proti svým oponentům, raději se pod něj nepodepsal. Úřady ho přesto z autorství usvědčily a poslaly ho před soud. Kromě vysoké pokuty mu bylo nařízeno stát hodinu denně po dobu tří dnů v kládě u pranýře.

Budoucí slavný spisovatel měl štěstí. Ve dnech výkonu trestu v Londýně zrovna vydatně pršelo, takže měšťany procházka k pranýři zrovna dvakrát nelákala. Nikdo na něj nakonec ani neházel zkažená vejce, jeho přátelé se naopak postarali o to, aby byl zasypán květinami. Vystavení na hanbě bylo přesto potupné a Defoe se s tím dlouho vyrovnával. K dovršení vší smůly měl sedět ve vězení, dokud nezaplatí pokutu. Na tu už ale v té době neměl; v Londýně sice vlastnil cihelnu, avšak ta během jeho soudního procesu zkrachovala. Doma na něj čekala manželka s osmi hladovými dětmi.

Zachránil ho jeho spisovatelský talent. Ambiciózní politik Robert Harley za něj pokutu zaplatil výměnou za pár textů propagujících jeho osobu. Reklama zafungovala, Harley brzy vyšvihl mezi nejmocnější muže vlády a Defoe měl na nějaký čas jistý příjem.

Dav jako vykonavatel rozsudku

Takový šťastný konec osoby odsouzené k pranýřování byl opravdu výjimečný. Připoutání k pranýři sice bylo vnímáno jako trest mírný, ale pokud se přihlížející dav rozvášnil, na odsouzence mohly padat kromě vajec, shnilé zeleniny a mršin zvířat také kameny. Stávalo se, že nebožák pranýřování nepřežil nebo si odnesl trvalé zdravotní následky.

První tresty tohoto typu se v Evropě prokazatelně udílely už v 11. století. Hlavním cílem bylo odsouzenou osobu veřejně zesměšnit a odradit ostatní měšťany od podobných prohřešků. U pranýře nejčastěji končili drobní zloději, tuláci, nevěrné manželky a smilníci, ale také hašteřivé ženy a nepoctiví obchodníci.

Zatímco v českých zemích byli pekaři šidící chléb s oblibou máčeni v řece, ve Francii a v Anglii je vykonavatelé spravedlnosti postavili ke sloupu na veřejném prostranství a okolo krku jim napatlali těsto, aby každý viděl, čím se provinili. Ošizení zákazníci pak mohli vlastnoručně dotáhnout trest do konce podle libosti.

Svatá Agáta

Svatá Agáta: Místo mučení ji měl napravit nevěstinec. Odpor měl strašné následky

Lechtání na chodidlech povoleno

V průběhu staletí se objevily snahy ochránit odsouzence před fyzickým násilím ze strany davu. Podle britského historika Davida Brethertona úřady někdy vydávaly zvláštní nařízení, které přikazovalo házet na pranýřované osoby výhradně měkké předměty. V Anglii proto měšťané vynalezli zvláštní způsob, jak spoutaného odsouzence mučit, aniž by mu ublížili: jednoduše mu sundali boty a lechtali ho na chodidlech. Po delším čase tato zdánlivě nevinná forma trestu začala být nesnesitelná a nešťastník si odnesl značné psyhické následky. 

Ačkoli pranýřování jako forma veřejně vykonaného trestu z Evropy vymizelo v průběhu 19. století, ještě vloni si skupina obyvatel z kolumbijského Chinu poseděla několik hodin s nohama uvězněnýma v kládě za porušení koronavirových opatření. Místní komunita se tradičního trestu nehodlá vzdát, protože prý provinilce dokáže efektivně napravit…

Zdroje: cs.bogemolor.info, www.bbc.com, www.theoldfoodie.com

Akční letáky