„Káča Hromová, děvče nezbedné, dostala u pranýře výprask, protože otěhotněla za svobodna. Když byla přivedena k mrskání, volala na jiné poběhlice, proč je taky nezbijí, neboť téhož činu se dopustila i Maruška z Nožířovic," popisuje Mikuláš Dačický z Heslova. Uvázáním k pranýři byli dále trestání nepoctiví obchodníci a řemeslníci, drobní zlodějíčci, politicky nepohodlní, ale také hádavé ženské.

Konstrukce, která měla podobu buď jednoduchého sloupu, klády s otvory pro ruce a hlavu nebo také klece, patřila k základnímu vybavení středověkých hrdelních soudů. Historie pranýřů se začala psát již ve strarověku. V Českých zemích byly používány od 11. století. V následujícím století již bylo pranýřování doloženo ve většině evropských zemí.

Vsazení do klády

Jeho účelem bylo seznámit veřejnost s provinilcem a zbavit ho cti, ponížit ho a současně před nevhodným jednáním varovat. Proto byl trestní nástroj umístěn tam, kudy chodilo co nejvíce lidí. Většinou na náměstí, u radnice nebo u kostela. Obviněný tak neměl šanci před rozjíveným a často i rozzuřeným davem uniknout. Lidé ho mohli bít a házet na něj shnilé ovoce a zeleninu. Někdy mu na hlavě přistálo i shnilé maso, zkažené vejce nebo dokonce kámen.

Trest obvykle netrval déle než několik hodin. V předkloněné pozici vydržel málokdo. Při závažnějších proviněních byli ale odsouzení uvězněni v pranýři i několik dnů. Bez jídla, vody nebo možnosti zajít si na toaletu. Ponížení tak bylo o to masivnější. Spousta provinilců z pranýřování odcházelo nejen s psychickou újmou, ale někdy také se zraněními. Někteří kruté jednání svých sousedů nepřežili.

Pranýř a středověk

V 15. a 16. století se pranýřování ještě zdokonalilo. Místo sloupu nebo klády byly stavěny dřevěné klece, v nichž musel odsouzený sedět nebo stát. Například v roce 1551 dal arcikníže Ferdinand na pražském Staroměstském náměstí vsadit do pranýře šlechtice Jana Kuneše a Zikmunda Truskovce. Byli zcela nazí a pomazání medem, aby je štípal hmyz.

Výprask a cejch dostaly v roce 1548 dvě manželské dvojice, které spolu „frejmarčily“, tedy, že si střídaly partnery. Koželuh, jež měl kázat jako kněz nebo hloupá služebná. Ta měla přijmout peníze od vraha a zloděje.

Zdroj: Youtube

O vážnosti pranýřování vypravuje příběh netolického ševce a jeho třech tovaryšů. Když se v roce 1708 vraceli ze Svaté Hory u Příbrami domů, přidal se k nim jezdec na koni jménem Josef Zahrádka a pozval je na pivo. Záhy se rozneslo, že se „v Netolicích paktují s kdekým." Zahrádka byl totiž rok předem vsazen do pranýře. Cechmistři tak ševcům zakázali pracovat. Až o pár měsíců později kníže Jan Kristián z Eggenberku prohlásil, že se chlapi ničím neprovinili.

Zdroj:

www.cs.wikipedia.org, www.reflex.cz, www.region.rozhlas.cz