Dvě ženy a dva muži se tvářili dost nešťastně. Se spoutanýma rukama mířili k davu, co noha nohu mine. Doprovázeli je biřici, kat a městský úředník. Náhle jednoho z odsouzených zasáhlo shnilé ovoce. Jeho kousky přistály i na šatech konšela. „Nechte si to na později, jinak vás k pranýři také nechám připoutat,” zařval nakvašeně a s odporem flek utřel. Když podivná skupinka dorazila k dřevěnému sloupku, přihlížející jako na povel utichli.
„Vážení měšťané,” zaburácel muž. „Jak všichni víme, Bohu, králi a úřadům bychom se neměli protivit. Tyto dva páry ale porušily přikázání a frejmarčily se bez výčitek. Manželka jednoho navštěvovala druhého a její manžel mezitím vítal ve svém loži ženu svého přítele,” řečník se odmlčel. „Hanba,” zvolal někdo. Pár lidí se k němu přidalo a hrozilo pěstmi. „Naše krásné město s tímto chováním nesouhlasí. Proto jsou smilníci odsouzeni, aby strávili den u pranýře. Navíc, koželuhu Janovi, který si k sobě brával obě dvě ženy, bude vypálený cejch. Toho se ujme kat.”
Středověký pranýř
Dav s nadšením zajásal. Samotné pranýřování a házení shnilého ovoce a zeleniny na odsouzené je sice zábava, lepší podívaná je však na práci popravčího. Ten už si chystal oheň a železnou vidlici zakončenou písmenem R symbolizující slovo relegatus – vyhnanec. Mezitím byly páry připoutané za ruce a nohy ke sloupku o výšce dospělého člověka. Na jeho konci byla dutá kaplice se zvonkem. Používal se ke svolávání měšťanů, případně při požárním poplachu.
Za chvíli kat kývl na svého pomocníka. Ten přistoupil k jednomu z mužů, svlékl mu košili a na krk mu pověsil dřevěné housličky. Do dvou menších otvorů mu vložil ruce a desku zajistil. „Bude to bolet,” upozornil a ukázal na rozžhavené železo. Odsouzeného postavili tak, aby všichni dobře viděli. Najednou, jako by i ptáci přestali cvrlikat. Všichni se zatajeným dechem sledovali, jak se popravčí přibližuje k mužově kůži. Napínavou chvíli přerušil výkřik plný bolesti a zasyčení nástroje.
Lidé začali hulákat, smát se a tleskat. Řada z nich na pranýřované házela nachystané odpadky a nadávala jim. Někdo dokonce vyběhl a jedné z žen natrhnul výstřih. Najednou tam stála obnažená. „Podívejte se na tu hanebnici! Budeš se smažit v pekle,” zaskřehotala přihlížející stařena bezzubými ústy a odplivla si. Smilnice se rozplakala. Takové ponížení nikdy nezažila.
Divadlo bylo úspěšné. Konšel, který scénu pozoroval, se spokojeně usmál. „Potřebují vidět krev, zažít vzrušení a strach,” zašeptal a obrátil se ke katovi, jenž se postavil po jeho boku. „Je to navíc dokonalá prevence před zločiny. Nikdo nechce ztratit čest.”
Městské právo
„Ponižující tresty měly v pojetí středověkého právního systému velký význam,” říká historik Petr Sokol. „Čest byla jednou z klíčových hodnot. Proto byla pečlivě sledovaná a hodnocená. I přesto, že tresty týkající se cti neznamenaly smrt nebo výrazné tělesné utrpení, jejich dopad měl dalekosáhlé důsledky.”
Kdokoli, kdo byl postavený na pranýř, ať to byl drobný zlodějíček, překupník, podvodník, falešný hráč, rouhač nebo smilníci, měl často svůj osud zpečetěný. Několikahodinové připoutání na veřejném místě znamenalo, že se odsouzený stal městskou celebritou. Takový člověk následně čelil posměškům sousedů, ponižování a šikaně. Zároveň nemohl být například členem cechu nebo zastávat úřady. Často se tak stávalo, že se lidé raději odstěhovali a usadili se jinde, aby začali nanovo.
Zdroje: www.npu.cz, www.lideazeme.cz