Železná panna bývá považována za středověké zařízení, které nutilo vyslýchané zločince k doznání, nebo je rovnou usmrtilo. Kovové hroty či hřeby se nebožákovi vbíjely do těla postupně a strategicky, aby nezasáhly důležité orgány, a smrt se tím oddálila. Některé panny prý měly otvory i pro oči, díky kterým mohla být oběť ke svému nevýslovnému utrpení navíc i oslepena.
První zmínky o tomto důmyslném mučicím zařízení najdeme v latinském textu z 5. století, který líčí hrozivou smrt římského generála Marka Atilia Regula. Tento nešťastník byl prý zamčen do jakési skříně pobité hřeby, nezemřel však na vykrvácení, ale na spánkovou deprivaci; jeho tělo se nabodlo na ostré hřeby jen ve chvíli, kdy usínal.
O něco odlišný příběh popsal řecký historik Polybios ve 2. století př.n.l. Spartanský tyran Nabis podle něj nechal zhotovit sochu své manželky v životní velikosti a celý její povrch pobil kovovými ostny. Pokud někdo z poddaných odmítl zaplatit daně, byl nucen vražednou královninu atrapu obejmout.
Tímto výčet historických důkazů o praktickém použití mučidel fungujících na principu železné panny překvapivě končí. Středověk možná nebyl zrovna mírumilovným obdobím, ale odsouzence do beden opatřených hřebíky nezavíral. Mýtus o železné panně coby středověkém nástroji se zrodil teprve v 18. století a zřejmě souvisel se snahou tehdejších intelektuálů odsoudit dobu temna jako éru barbarství a nehumánnosti. Německý historik Johann Philipp Siebenkees tehdy napsal, že byl v železné panně počátkem 16. století utýrán jistý padělatel mincí. Novodobí vědci se však kloní k názoru, že si to vymyslel.
Jisté je, že se do dnešní doby žádná železná panna z období středověku nezachovala. Všechny exempláře umístěné v muzeích mučicích nástrojů byly zhotoveny v nové době jako repliky domnělých zařízení, aby přivábily návštěvníky a jitřily jejich představivost.