Čistí a cudní
Zůstat ve středověku čistý a cudný v očích Boha, církve – v tomto případě z hlediska smyslné touhy – nebylo jednoduché. Pomineme-li smrtelný hřích, tedy nějaké mimomanželské hrátky, ani manželství nemuselo zaručit vstupenku do nebe. I v něm se totiž pár mohl dopustit smilstva. Hříchy, tresty a rozhřešení podrobně popisovaly náboženské příručky, tzv. „kajícné“ knihy. První z nich sepsali irští mniši v 6. století. Postupně se rozšířily do Evropy a svá pravidla si do nich pak začlenila katolická církev.
Obecně se dá říct, že dle těchto knih byl manželský intimní akt pouhý „ústupek“ pro početí dítěte. A mnozí zbožní lidé věřili, že jim nesmí přinášet příjemné prožitky, jak se v nich psalo, protože rozkoš ve své podstatě byla hřích. Ctnostné páry na takový styk nesměly ani myslet, protože i to bylo hříšné. Dle církve požitek otvíral bránu chtíči. A tomu se muselo zabránit. Příručky proto přesně vymezily, jak, kdy a kde „se to má dělat“, aby se manželství nezvrhlo v bezbožný svazek.
Jak se nedopustit hříchu
„Jak“ začneme na malém irském ostrově Inisheer, kde tamní mniši jako první přišli s myšlenkou sepsat kajícnou příručku, která popisovala, jak se vyhnout „božímu trestu“. Manželům „doporučovala“, aby se nikdy neviděli nazí. Pokud chtěli dítě, pak akt jeho zplození musel proběhnout rychle, v nočním prádle a pod peřinou. Žádné líbání, hlazení, mazlení, laskání, dotýkání. Nepřipouštěla to ani evropská katolická církev.
Jediná církví přípustná poloha pro fyzické splynutí manželů byla misionářská. Z boku, v sedě či ve stoje – nepřípustné. Větší problém ale bylo „kdy“, protože na to měla církev svůj kalendář. Dokonce dítě zplozené mimo církví určené dny proto tento „kajícný“ akt mohlo být považované za nemanželské.
Zůstat v očích Boha čistý a cudný nebylo snadné
Ať manželský pár zatoužil po dítěti, nebo se mu do mysli nedej bože vloudily „chlípné“ myšlenky, pak, aby se nedopustil smilstva, nesměl se oddat milostnému aktu během adventu, Velikonoc, v době půstu a odříkání a dalších církevních svátků nebo o svatodušní neděli. Ale ani jinou neděli. Ani v pátek, sobotu či ve středu; a ani během dne nebo za nepříznivého počasí, hlavně při bouřce. A také, pokud žena měla menstruaci, byla těhotná nebo pečovala o malé dítě. A „kde“? To byl asi nejmenší problém. Protože jediné místo, kde to prostě bylo zakázané, byl kostel.
Hříchy největší a trest
Je nasnadě, že ve středověku i zbožný člověk toužil po fyzické lásce a zcela jistě se jí oddával, jak koneckonců ukazují kajícné knihy, které původně sepsali mniši na základě zpovědí bohabojných hříšníků. Za porušení doporučené polohy a zakázaných dnů se mohl hříšník vykoupit odříkáním nějakých modliteb. Horší však bylo, když spojení muže a ženy „nemohlo vést k početí“, tedy když muž vykonal styk do análního otvoru. Nejhorším hříchem ale bylo mužovo „vyvrcholení do úst“ manželky. Za to musel manželský pár činit pokání do konce života. Velkým hříchem bylo, když se ať muž či žena sami „poskvrnili“. Jinými slovy, když se sami uspokojovali. Mohli to odčinit jen několikadenním půstem.
V některých zemích hrozily za hříšná provinění kruté tresty. Kajícné knihy a v nich zmíněné hříchy ukazují, koneckonců i historie sama, že i ve středověku navzdory přísným „očím církve“ se obyčejní lidé spíš než příručkou řídili příslovím o zakázaném ovoci, které chutná nejlépe.
