Zdroj: Tereshchenko Dmitry / Shutterostock.com
Jak vypadalo právo první noci: V různých dobách různě. Mnohé zvyky byly absurdní
Slyšeli jste někdy výraz Jus primae noctis nebo droit du seigneur? Možná ne, ale jistě znáte "právo první noci", tedy údajný středověký zvyk. Ten umožňoval pánům mít první noc po svatbě pohlavní styk s nevěstami svých poddaných mužů. Ale dělo se to? Spali skutečně středověcí páni s nevěstami svých nevolníků jako první? Proč by to dělali. I když výjimky jistě existovaly. Antropologové a historici mají zcela odlišný názor.
Právo první noci má však kořeny daleko hlouběji než ve středověku. Podívejme se na vznik této údajně tradice. Tento fenomén byl doložen v průběhu historie již před 2000 lety, a to v Eposu o Gilgamešovi z roku 1900 př. n. l. V něm sám Gilgameš, král Uruku, požíval mnoha privilegií vůči svým mužským podřízeným a jejich novomanželům. K nim patřilo i právo první noci. Tento oplzlý projev mužské nadvlády je poté zmiňován napříč staletími. I když nikdy nebyl skutečně doložen, takže jeho existence je dodnes nejasná. Jde o zvyk, zákon, nebo jen špinavý mýtus?
Podívejte se na video:
Nikoli právo, ale povinnost
Rituální deflorace panen elitami, jako byli kněží nebo králové, byla běžným jevem už v pravěku, stejně jako u indiánských a jihoamerických kmenů. Tam navíc nebylo odpaňování bráno jako privilegium, ale povinnost. Právě pravěké národy byly velmi pověrčivé ohledně panenské krve, proto se musel tohoto úkolu ujmout vyvolený, tedy náčelník. I proto pak každé dítě, které se v důsledku této akce narodilo, bylo často oslavováno manželem. Pro toho bylo čest, že jeho žena zplodila dítě náčelníkovi. Stejnou službu prý konali i svatí indičtí kněží, bráhmani.
Právo první noci v historii
Po Eposu o Gilgamešovi byl tento zvyk zmíněn i řeckým historikem Hérodotem, který jej popisuje v souvislosti s Adrymachidy, libyjským kmenem, kde před provdáním pannen je mohl král deflorovat dříve, než se provdaly. Další zmínka pak byla u Hérakleita, jenž tento zvyk přisuzoval i vládci řeckého ostrova Kepahlonia, nebo u Valeria Maxima v roce 20 n. l. během vzpoury otroků. Tam se ve starověkém italském městě svobodní muži nesměli oženit se ženou, která nebyla předtím deflorována otrokem.
Ušetřeni nezůstal ani Blízký východ, kde se podle Talmudu, starověkého židovského textu, této praktiky dopouštěli Římané a Řekové. Poté měla tradice údajně pokračovat až do raného středověku. Obdobný zvyk byl popsán i u Vikingů, kteří využívali práva první noci u křesťanských nevěst.
Ve 14. století se o tomto právu pána zmiňuje francouzská povídka Baudouin de Sebourc, a tradice pak kulminuje v 16. století, kdy údajně mnoho evropských pánů tento pojem používalo k legitimizaci zvyklostí sexuálního obtěžování.
Postupně však začal být tento zvyk trestán a potírán, jak dokazuje i selské povstání středověku, kdy povstali katalánští poddaní proti svým zneužívajícím leníkům, jež rovněž využívali práva první noci.
Mýtus? Proč ale s takovými důkazy?
Podle antropologů má pak starověké a středověké právo první noci kořeny již v raných rituálních obřadech. S tím ale nesouhlasí historikové, kteří prohledali archivní záznamy o lidském rodu. Podle nich se jedná pouze o mýtus.
Proč by ale potom existovala šokující fakta o sexu a manželství ve starověkém světě?
Například pokud se otrok chtěl oženit se svobodnou ženou, musel zaplatit věno, které často získával půjčkou od svého pána. Tím pán získal právo prvního styku s novou nevěstou. Ale v praxi bylo toto právo pouze symbolické a ve skutečnosti ke kopulaci nikdy nedošlo.
Pak zde byla církev, která nařizovala párům zdržet se konzumace manželství po dobu prvních tří dnů. Novomanželé se po svatbě až tři dny před stvrzením svazku museli věnovat modlitbám a dalším podobným svatým činnostem. Mnozí netrpěliví manželé však údajně upláceli církevní autority, aby získali privilegium kopulovat se svou ženou hned první noc. Pak se i tento akt označoval za právo první noci.
Žádné skutečné důkazy ale neexistují, i když naopak mnohá slavná literární díla jej zmiňují. Za všechny vzpomeňme například Shakespearova Jindřicha IV.
Zdroje:
www.languagehumanities.org, www.ancient-origins.net, rationalwiki.org/wiki/Jus_primae_noctis
