„Libušin kůň šel bystře, nikdo z mužů ho nevedl. Ani krok nevybočil z cesty. Tak přejeli hory a pláně. Třetího dne se přiblížili k dědině. Spatřili sedláka vysoké postavy. Když k němu bělouš došel, vzepjal se, radostí řehtaje. Muži blažený, bohy nám souzený. Kněžna Libuše ti vzkazuje, s námi jeď a vládu přijmi. Zvolili jsme tebe za svého ochránce, soudce a knížete." Tak začíná pověst O Přemyslovi Aloise Jiráska v jeho Starých pověstech Českých z roku 1894.
Příběh dále pokračuje a Přemysla vykresluje jako moudrého muže silného charakteru se smyslem pro odpovědnost. Dokonalého zakladatele knížecího rodu. Podobně ho popisuje také kronikář Kosmas. Ten navíc uvádí, že Libuše žila sedm generací před vládou prvního prameny doloženého Přemyslovce Bořivoje. Ten měl panovat mezi roky 867 až 890. Libuše a Přemysl Oráč tak žili přibližně v první polovině 8. století. Což znamená, že hodnověrnost pověsti není doložena žádnými záznamy o státnických skutcích kněžny a knížete. Písmo totiž přinesli až Cyril a Metoděj o století a půl později.
Pověst o Libuši a Přemyslu Oráči
Slavná pověst má dva háčky. První se točí kolem nejmladší spoluzakladatelky vládnoucí dynastie. Libuše měla mít věštecké nadání, byla atraktivní a fungovala jako soudce. Sám Kosmas o ní píše, že má „dlouhé vlasy, krátký rozum“ nebo, že se „chová rozpustile jako ženy, které nemají muže." Je tedy zvláštní, že jí družina poslechla a vydala se na třídenní cestu hledat neznámého oráče jménem Přemysl. Buď byla opravdu vlivná a lidé věřili jejím věšteckým schopnostem nebo na ni muži té doby pohlíželi optikou středověkých kněží a považovali ji za něco hříšného a podřízeného. Proto s radostí sedli na koně a hledali za ni náhradu.
Pomník Přemysla Oráče, Stadice.
Ať to bylo jakkoli, družila vyjela směr Stadice. Zde se ukazuje druhý háček. Za knížete, který vytvoří přísné zákony a spoutá, dle Kosmova tvrzení, své nedávné venkovské přátele tuhým poddanstvím, je vybrán obyčejný sedlák.
Právě Přemyslovo povolání ukazuje, že je na pověsti něco zvláštního. Obdělávání polí bylo pro dávné Slovany životně důležité. Orba pluhem byla považována za technologický pokrok. Už římské legendy vypravují o synovi Dia, Íasonovi a bohyni Ceres, jež na jarní brázdě zplodili boha bohatství Plutóse. Tato báje se pak rozšířila a našla odraz v obřadu, kdy vládce vyoral žlab a v něm se pomiloval s panenskou kněžkou či věštkyní. Kronikář Kosmas se tak s největší pravděpodobností inspiroval pohanským příběhem o zajištění bohaté úrody a prosperující budoucnosti.
Není jediný
Navíc, Přemysl není jediným oráčem, jenž založil panovnickou dynastii. Naši polští sousedé mají Piasta, stojícího na počátku rodu Pisatovců. Řím zase před bojovným kmenem Aequovů zachránil Lucius Quinctius, kterého členové senátu našli na poli. Také legendární král Artuš měl být oráčem, stejně tak čínský Šen-nung.
Legenda je dále plná symboliky. Úhor o rozměrech dvanáctkrát dvanáct kroků odkazuje, podle spisovatele Josefa Sadílka, na rovnodennost, kdy den i noc mají 12 hodin. I Přemyslovi volové, jež vypřáhne se slovy „ať jdou, odkud přišli” a oni opravdu zmizí a nikdo je už neuvidí, mají mysticko-astrální význam. Na podzimní noční obloze se objevuje souhvězdí Pastýře. Když začne zapadat za obzor, nejdříve zmizí „volské spřežení“. Další nesrovnalosti pak souvisí se samotnou obcí Stadice. Podle archeologických vykopávek za doby Libuše a Přemysla tato vesnice neexistovala. Nejranější nálezy jsou datované do starší doby bronzové. Po staroslovanském osídlení zde nejsou ani stopy.
Slavná pověst o zakladatelích přemyslovské dynastie je tedy s největší pravděpodobností poskládána z několika jiných bájí a pramenů. Osudy Libuše a Přemysla jsou až podezřele podobné jiným příběhům a osobám, promyšlený mysticismus a symbolika příliš nereálné. I přesto patří do českých dějin a jsou jejich součástí.
Zdroje: litomericky.denik.cz, www.stoplusjednicka.cz, www.moraviamagna.cz
