První přenosný respirátor byl určený pro použití nemocničními pacienty s ochrnutými plícemi, kdy byl vzduch nebo kyslík pacientovi dodáván prostřednictvím gumového vaku se zásobníkem, který byl pravidelně stlačován malým elektromotorem. K jeho vynálezu vedla právě epidemie dětské obrny v Kodani. V nemocnicích se ocitly stovky pacientů, jejichž dýchaní bylo velmi těžké udržet. Naštěstí respirátor byl řešením, které zachránilo životy a vyvolalo etickou bouři. Za vynálezem respirátoru stál anesteziolog Bjørn Ibsen.
Přenosný ventilátor "Beaver II", Anglie, 1955-1965 Tento přístroj, určený pro nemocniční pacienty s ochrnutými plícemi, byl zaveden po epidemii dětské obrny v roce 1952 v dánské Kodani.
Od železných plic k lepšímu řešení
Situace však byla neutěšená, protože bylo stále více pacientů než ventilátorů a nemocnice byly velmi přetížené. Umíraly i děti, které lapaly po dechu a topily se ve vlastních sekretech. Každý znal někoho postiženého ochrnutím plic a i když se někteří pacienti uzdravili, mnohem typičtější bylo trvalé postižení nebo smrt.
Vakcína ještě nebyla k dispozici, takže před objevením respirátoru byly nejlepším způsobem léčby respiračních komplikací dětské obrny "železné plíce". Jednalo se o nádrž, která oběti obrny uzavírala, ale umožňovala jim dýchat pomocí vakuové pumpy.
Pandemie obrny během léta 1952 postihovala lidi v takové míře, že každý den bylo do kodaňské nemocnice přivezeno až 50 nových pacientů. Jednalo se o nejhorší krizi dětské obrny, jakou kdy Evropa a možná i svět zažily.
Ibsen a jeho kariéra
Ibsen přemýšlel o dýchání už léta, přestože jeho praxe zahrnovala vše od porodů až k operacím. Působil v izolaci a hledal uplatnění v zahraničí, ve Spojených státech a Velké Británii. V únoru 1949 se Ibsen přestěhoval i se svou rozrůstající se rodinou do Bostonu, aby se mohl vyškolit v oboru anesteziologie v Massachusettské všeobecné nemocnici. Zde získal velmi dobré postavení a v Bostonu se naučil umění "baggingu" - používání ručně stlačeného gumového sáčku k dýchání anestezovaných pacientů během operace. Zde se naučil i ventilovat pacienty s tracheostomií - dýchacími trubicemi umístěnými do průdušnice přes řez na krku. Ačkoli se tato technika zdála být primitivní, stala se klíčovým prvkem Ibsenovy odpovědi na krizi bulbární obrny v roce 1952. Ač trubička vyčuhující z hrudníku vypadá hrozivě, zachraňovala život.
Na historii mechanického ventilátoru se podívejte zde:
Heuréka!
Ibsena napadlo k tracheostomické trubici připojit gumový vak naplněný kyslíkem, takže se první pacientce, malá holčičce, na níž byla metoda poprvé použita, s každým stisknutím vaku plnily plíce vzduchem. Její plíce se po počátečních komplikacích a šoku postupně vyčistily od sekretu a stav dívky, které byla předpovídána jasná smrt, se stabilizoval. Ibsen tak poprvé dokázal „dýchat za pacienta“ a improvizoval tak první praktickou léčbu bulbární obrny a jeho průlomový objev provedl celé město Kodaň nejchmurnějšími dny epidemie. Ibsen se stal zakladatelem medicíny intenzivní péče.
Z morové epidemie a katastrofy se nakonec zrodila nová taktika záchrany života, založená na aplikované vědě a technice, praktikovaná v reálném čase. Díky Ibsenovi tak vznikl moderní ventilátor a jeho prostřednictvím dostala pandemická obrna první lekci: "Vlastně nezáleží na tom, co je zdrojem pacientova lapání po dechu. Musíte mu prostě vrátit dýchání do pořádku."
Zdroje: collection.sciencemuseumgroup.org.uk, www.smithsonianmag.com, en.wikipedia.org/wiki/Bj%C3%B8rn_Aage_Ibsen
