Krokem, který odstartoval tuto roztodivnou éru přepravy, bylo rozhodnutí státní pošty o velkoobjemových balících. V roce 1913 se tak dramaticky zvýšil zájem o přepravu zásilek hlavně na americkém venkově. Lidé si nemohli dovolit lístek na vlak, který je většinou stál celodenní plat, a tak pro ně byla tato možnost výhodným řešením. Jediným omezením pro přepravu byl balík s váhou nižší než pět kilogramů. Žádné zvláštní opatření nebylo třeba, stačilo řádné zabalení a poštovní známka.
První případ, kdy rodiče poslali své dítě na cestu jako balík, byl zaznamenán ve vesničce Glen Este ve státě Ohio. Muž chtěl v únoru 1913 svého syna poslat k babičce. Chlapec vážil přesně 4,9 kilogramu, byl řádně zabalený, a tak tamní pošťák Vernon O. Lytle neměl na výběr. V pořádku ho doručil na požadovanou adresu a rodiče za to zaplatili jen 50 centů (přičemž syna pojistili na přibližně 50 dolarů). Tento případ odstartoval mediální senzaci a lavinu dalších poštou cestujících dětí.
Většinou se rodiče odvážili svou ratolest poslat jen na krátkou vzdálenost
Většinou se rodiče odvážili svou ratolest poslat jen na krátkou vzdálenost. Výjimkou byla čtyřletá dívenka Charlotte May Pierstorff. Ta na své cestě k babičce urazila 117 kilometrů. Schovaná byla v balíku, na který rodiče nalepili známku za 53 centrů a svěřili ho do rukou pošťáka. Naštěstí se ukázalo, že dívku doprovázel na její cestě strýc, který byl zaměstnán u železniční poštovní služby. O holčičce se dozvěděla spisovatelka Nancy Pope a nechala se jejím příběhem inspirovat při psaní dětské knihy Very Special Deliveries. Mimo to byl případ malé Charlotte také předlohou pro knížku Mailing May.
Další známou dětskou poštovní zásilkou byla tříletá Maud Smith. V roce 1915 byla poslána k nemocné matce. Její přeprava vyšla na 33 centů. Lidé v okolí měli proti její cestě námitky, malá Maud však cestou pojídala cukroví, a tak si cestu celkem užívala.
Většinou byla cesta pro přepravované děti zábavou a dobrodružstvím. Když se však začala intenzita posílání „dětských balíků“ zvyšovat, zvětšoval se i odpor veřejnosti. Rodiče totiž často zacházeli za všechny morální limity. Sama státní pošta pomalu ztrácela pro tento druh služeb pochopení. V roce 1915 byl definitivně zaveden zákaz přepravy lidí, a tak éra posílání dětí poštou skončila. Přestože bychom se nyní mohli na celou záležitost dívat jako na nezodpovědnost rodičů a nedbalost ze strany poštovních dopravců, tak se nabízí i jiný úhel pohledu. Historička poštovních služeb, Jenny Lynchová, poukázala na velkou důvěru vesnických komunit k poštovním úředníkům. Lidé poště a jejím zaměstnancům jednoduše věřili o mnoho více, než je tomu obvyklé dnes.
