Poté, co sovětská vojska osvobodila Ravensbrück, vrátila se Karolewska do Polska a z rodného města se přestěhovala do Varšavy. 20. prosince 1946 vyprávěla o svých zážitcích z koncentračního tábora v rámci Norimberském procesu před soudem. Usvědčila lékařku Hertu Oberhausen, že se podílela na experimentech, které měly pomoci německým vojákům s rychlou regenerací hlubokých ran nebo otevřených zlomenin. Co se dělo za dveřmi nemocnice popsala Vladislava Karolewska v Norimberku velmi detailně:

Herta Oberhauser

"Bylo 14. srpna téhož roku a já byla povolána do nemocnice. Myslela jsem, že budu popravena, ale zamkli mě a na otázku, co se bude dít, se jen německá zdravotní sestra ironicky usmála a dala mi injekci do nohy. Po té injekci jsem zvracela a pak mě převezli na operační sál. Tam jsem ztratila vědomí. Když jsem se ráno probrala, všimla jsem si, že celá má noha je od kotníku nahoru v sádře. Cítila jsem šílenou bolest a měla jsem zvýšenou teplotu. Noha byla opuchlá a něco z ní vytékalo. Další den ke mně přišel doktor Fischer ve společnosti Schildauskiho, Rosenthala a Oberhauser. Přes oči mi dali přikrývku, abych nic neviděla. Zase jsem ale cítila nepředstavitelnou bolest, jako by mi něco z nohy vyřezávali. Sádru mi sundali za dva týdny a to bylo poprvé, co jsem svou nohu viděla. Zářez byl tak hluboký, že šla vidět kost. Z rány mi vytékal hnis a nemohla jsem chodit. Mezi přítomnými byli Schildauski, Rosenthal a Oberhauser. O dva týdny později jsme byli všichni znovu převezeni na operační sál. Obvaz byl odstraněn a to bylo poprvé, co jsem viděla nohu. Řez šel tak hluboko, že jsem viděla kost. 8. září jsem byla poslána do bloku, nemohla jsem chodit, hnis stále vytékal z nohy, která byla nepředstavitelně oteklá. O pár dní později mi udělali to samé na druhé končetině."

Když se Vladislavě a jejím spoluvězenkyním nohy uzdravily, musely se zúčastnit dalších experimentů. Tentokrát měly být operovány v bunkru.

"Na konci února 1943 si nás doktorka Oberhauser zavolala. Slyšela jsem, jak říká: “Tyto dívky jsou noví pokusní králíci. “Moc dobře jsme věděly, co to znamená. Chtěla jsem se bránit, ale doktor Trommel mě popadl za levé zápěstí a tahal mě dozadu. Druhou rukou se mi pokoušel dát roubík, abych nekřičela. Další esesák mě vzal za pravou ruku, ostatní dva mě chytli za nohy. Cítila jsem, že mi někdo dává injekci, a i když jsem se snažila z jejich držení vymanit, postupně jsem slábla. Jenom jsem slyšela, jak Trommel říká: „Hotovo.“ Nevím, kdy jsem pak nabyla vědomí. Sestra ze mě zrovna sundávala oblečení. Znovu jsem omdlela, a když jsem se další ráno vzbudila, obě nohy jsem od konečků prstů po třísla měla v železných dlahách. Za dva týdny mě znovu operovali a odebrali mi část holenní kosti," pokračovala Vladislava v popisu svého utrpení před norimberským soudem.

Dohromady prodělala šesti operací na každé noze, což dokazuje i záznam ze skupiny Národních archivů 238, M887, který je publikován na serveru Ushmm.org. Lékařka Herta Oberhauser vkládala vězenkyním do ran piliny, rez nebo hřebíky, aby co nejvíce simulovala zdravotní stav zraněných vojáků. Kromě provádění těchto experimentů, zabíjela lékařka brutálním způsobem uvězněné děti. Vpichovala jim injekce eleje a evipanu, které je usmrtily během několika minut. Malí pacienti byli plně při vědomí až do okamžiku smrti. Oberheuser byla odsouzena za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti k 20 letům vězení. Již v dubnu 1952 byla však propuštěna na svobodu. Po válce se několik let živila jako rodinná lékařka v německém Stocksee. V roce 1960 jí byla odebrána lékařská licence. O 18 let později zemřela.