Je to tvá vina
Moje maminka byla moc hodná, přesto na dětství nemám hezké vzpomínky. Z jejího vyprávění ale vím, že když se brali, měli se moc rádi. První dítě nedonosila, byl to ale kluk. Táta jako nějaký středověký zabedněnec z toho vinil maminku a prý jí to často vyčítal. Jako by nestačilo, že i ona se tím trápila. Pak už prý bylo „dusno“. Možná proto se jí nedařilo otěhotnět a já jsem přišla na svět až po několika letech. Měla jsem být Emil, ale bohužel jsem „jen Ema“ – a jedináček.
Táta je přesvědčený, že chlap musí mít syna, jinak to není pořádný chlap. Já ale přeci nemůžu za to, že jsem holka. Nemůže mě za to vinit! Proto mě neměl rád? Vždyť jsou tátové, které svou holčičku naprosto zbožňují. To já jsem nikdy nepoznala.
Váhy trápení
Zdálo se, jako by táta neměl vůbec žádné city, nebo přinejmenším k ženám neměl úctu. Podle něho je chlap pán tvorstva a ženský jsou jen k tomu, aby rodily děti – tedy hlavně syny. Nikdy jsem neviděla, že by maminku obejmul, pohladil, za nic ji nepochválil, za všechno ji peskoval. Vím, že kolikrát tiše plakala.
Já jsem na tom jako dcera nebyla o moc lépe. Spíš hůř. Jako bych pro něj byla neviditelná. Naprosto mě přehlížel. Tolik jsem toužila, aby si se mnou povídal, hrál si se mnou, obejmul mě. Neustále jsem se mu snažila zavděčit, dokonce jsem ze strachu nenosila ani dlouhé vlasy, které jsem chtěla, sukýnky, po kterých jsem toužila. Chtěla jsem tančit a baletit, kvůli němu jsem chodila na džudo, ve kterém se mi nedařilo, protože na to nemám povahu. Samozřejmě to byla voda na jeho mlýn – výsměch. Ale neodvážila jsem se mu v ničem odporovat.
Všechno, co jsem udělala, bylo špatně. A aby mi neustále dokazoval, že jsem jako holka naprosto neschopné hloupé trdlo, dával mi úkoly, které jsem nezvládla. „Hm, tak se předveď…“ Nepředvedla. Místo toho, aby mi pomohl, nebo poradil jak na to, vysmál se mi a dal mi najevo své znechucení. Přestávala jsem si věřit a začínala se bát snad úplně všeho.
„Jsi naprosto neschopná, na co sáhneš, to zkazíš!“ (ilustrační obrázek)
Malé světýlko
Bylo mi čtrnáct, když maminka onemocněla. Když se léčila musela jsem jí v domácnosti hodně pomáhat. Chtěla jsem na střední, ale šla jsem kvůli tomu do učení. Tenkrát jsem to jen tušila, ale dnes vím, že jí táta v té době nebyl oporou. Možná proto svůj boj o život vzdala. Řekla mi, že mu nechce být na obtíž. Za necelé dva roky zemřela. Měla jsem na starosti úplně všechno. Vařila jsem, prala, o tátu se starala jako dospělá.
Tenkrát jsem měla pocit, že jsem pro něho konečně jako dcera užitečná. „Emil“ by mu asi nežehlil. Sice se mi pochvaly nedostalo, ale alespoň mi už nenadával, že jsem neschopná. Věděla jsem, že mu syna nenahradím, doufala jsem však a věřila, že nás společná ztráta sblíží, že mě přece jen má rád, jen to neumí dát najevo. Dělala jsem mu pomyšlení, dívala jsem se s ním na fotbal, projevila jsem zájem i o chlapské práce, abych mu udělala radost. Opravdu se zdálo, že se umírnil, že si ke mně hledá cestu.
Šok!
Krátce před mými osmnáctinami mi s takovým zvláštním výrazem ve tváři řekl, že má pro mě překvapení. Těžko uvěříte, že jsem od něho nikdy nic nedostala, každý dárek mi dala maminka se slovy „to je od nás obou“. Moc jsem se tedy těšila, co mi dá. V předvečer mé dospělosti mi řekl: „Tak ty se chceš naučit ty mužský práce, viď? Tak ti ukážu, jak se mění vložka v zámku.“ Měla jsem radost, že mě fakt už „bere“. Pak jen suše pronesl a řekl: „Sbal si kufry a starej se už sama o sebe. Jsi dospělá. Klíče si můžeš nechat na památku…“ Normálně mě vykopnul.
Zůstala jsem jako opařená. Vůbec jsem nechápala, nevěřila. Můj táta! To by nedokázal ani cizí člověk. To přece není možné! Z očí mi tekly vodopády slz. Sbalila jsem si jen to nejnutnější a šla spát ke kamarádce. Připravil mě o dětství, dospívání a nejspíš i o mámu, a nakonec mě naprosto sprostě zavrhnul. Proč? Ptám se proč, tati?
Není už nic, co bych mu ještě mohla věřit. Je to můj táta, ale nechci ho vidět, a nechci mu ani odpustit. Už mi nic nevezme.
