Vím, že náš život může ovlivnit kdeco, dětství, výchova, zážitky, sny a touhy, ale také naše povaha…“ To jsou slova, kterými začal své vyprávění pan Radim. U něho se to vše spletlo v jeden silný provaz, který jeho žena Lidka opatřila katovou smyčkou.

Náš „cíťa“

Už ve školičce jsem, na rozdíl od kluků, kteří holčičkám rozdupli bábovičku, pomáhal na zahradě sehnat všechno, co ke svému pískovému pečení potřebovaly. Hrál jsem si na tatínka, který všechno sežene. Na základce mi nepřišlo jako sranda, když kluci holkám nastrkaly do penálů slimáky. Všechny pastelky a tužky jsem jim umyl. Když jednou na odpolko přinesli slepýše, aby je vyděsili „hadem“, zlobil jsem se na ně, holky chránil, a jako útěchu jsem jim dal bonbony.

U spolužáků jsem si proto vysloužil přezdívku „náš cíťa“. Možná jsem na chlapa opravdu až moc citově založený, snílek a romantik. Já si myslím, že to je má povaha, potřeba starat se a opatrovat, kterou navíc podtrhla láskyplná výchova a vztah mých rodičů. Nešlo jen o holky. Vždyť i klukům jsem dal svou ořezanou tužku, aby nevyfásli poznámku, že nejsou na hodnu připravení i s tím, že to odnesu já.

Do hnízdečka

Odmaturoval jsem na gymplu ve větším městě, za inženýrským titulem vyrazil do Prahy. Jsem jedináček, rodiče se starali, abych mohl v pohodě dostudovat. Do kapsy hluboko neměli, přesto jsem prázdniny trávil po brigádách, abych si pro svůj vlastní dobrý pocit každou vydělanou kačku ukládal na vybudování svého domova a založil si tam rodinu.

Pravda, na půdní prostor, který jsem si koupil, mi rodiče přispěli. Zrekonstruoval jsem si ho téměř úplně sám, vlastníma rukama. Byl jsem na své království strašně pyšný. Stačilo už najít si tu pravou, která by tam se mnou po zbytek života kralovala. Ženu a posléze i naše děti, o které bych se mohl starat.

Našel jsem ji, když mi strkala do schránky nějaký reklamní plátek. Než jsem se stačil nadechnout, abych jí vyčinil, když na ni mám nalepeno Žádné reklamy, otočila se ke mně a upřela na mě oči orámované hustým závojem řas a tmavým obloukem obočí a řekla: „Promiňte.“ Prominul jsem a v těch očích jsem se okamžitě málem utopil.

Maminky mají pravdu

Maminka mi říkala, že to není holka pro mě, že v tom jejím kukuči není nic dobrého, že má ručičky dozadu, že je určitě na prachy. Asi ano. Po gymplu vystřídala pár zaměstnání, nikde nevydržela dlouho, že prý proto, že se tam „zbohatnout“ nedalo. Starat jsem se ale měl přeci já, tak mi to bylo jedno.

Měl jsem pěknou práci a plat by mi stačil na spokojený rodinný život, ale chtěl jsem jí dát víc. Vše, po čem toužila. Za mnohem větší „peníz“ se mi poštěstilo získat místo v jedné větší mezinárodní společnosti, která zajišťovala projekty pro nejmenovaný pivovar. Má práce zahrnovala dvou až třídenní služební cesty nejméně dvakrát do měsíce do téměř dvou set kilometrů vzdáleného města, protože se potřebné záležitosti řešily na místě. Velkou radost jsem z toho neměl, ale co se dalo dělat.

Jsem hňup

Jednou manažer, se kterým jsme měli vyřešit nějaké problémy, se na poslední chvíli omluvil a nedorazil. V podvečer jsem proto vyrazil domů. Na benzince jsem Lidce koupil kytku a lahvinku a těšil se, jak ji mile překvapím.

Překvapil. Bohužel i ona mě. Když jsem přišel domů, matné sklo dveří ložnice prozrazovalo, že se v ní svítí. „Lidka si ještě čte, nespí, to bude hezký večer,“ a vesele otevřel dveře. Pohled, který se mi naskytnul mě naprosto šokoval. Zůstal jsem, jako když do mě sjede blesk.

Jak jsem zjistil později, mé místečko vysněného rodinného krbu se stalo hampejzem. Manželská postel, kterou jsme si s Lidkou koupili, kde jsme si plánovali rodinu, pelechem neřesti. Po čas služebek moje ženuška tu mou pýchu totiž pronajímala milencům!

Kámoš mi řekl, že přeci o nic nejde, že se chovám jak hňup. Já bych jí ale snad spíš odpustil, kdybych ji načapal s jiným! Tohle skousnout nedokážu. Do mého soukromí mi lezli cizí lidé. Beru to i jako výsměch, tichou kritiku toho, že jsem se nedokázal postarat o blaho rodiny. Naprostou bezcitnost, potupu. Pro ni a budoucí rodinu jsem byl ochotný obětovat cokoli i jezdit na ty „blbý“ služební cesty. To se jí snad zdálo, že vydělávám málo?

Teď je po všem. Stáhnul jsem se do ulity, propadám smutkům, a nevím jak dál. Nedokážu se s tím vyrovnat. Jsem fakt hňup?