My dva...
Já a Tereza jsme stejně staří, tedy přesněji řečeno jen dva týdny v roce. Oba jsme se narodili v prosinci stejného roku, ona druhého, já šestnáctého. Známe se od útlého dětství, na písečku jsme si „pošetile“ hráli na maminku a tatínka, a když jsem jí dal prstýnek z „pouťového štěstíčka“ slíbili jsme si, že spolu budeme navždy. Jsme spolu, jen z té „maminky a tatínka“ sešlo.
Od základky máme společného koníčka a vášeň: vodu. V osmičce jsme se přihlásili do klubu a stali se benjamínky skvělé party vodáků. Já jsem s nimi sjížděl o víkendech řeky už od patnácti, Terezu rodiče pustili až někdy v sedmnácti. Proč o tom mluvím? Protože také to stojí v pozadí našeho rozhodnutí nemít děti.
... a náš svět
Svůj skutečně společný svět jsme si začali budovat ve dvaceti v pronajatém malém bytě. S partou jsme dál jezdili na vodu, kromě toho jsme se pravidelně scházeli v hospůdce, společně slavili vše, co se dalo i nedalo, občas s některými jezdili na dovolené. Prostě krásný život. Užívali jsme si, snili o malém domku se zahrádkou, na který jsme si začali šetřit.
Když tak někdy před dvěma roky začaly Tereze tikat biologické hodiny, koupili jsme si lahvinku a nalili si nejen bublinky, ale i „čisté víno“ a podívali se na životy našich kamarádů. S tím, jak se naše parta začala rozrůstat o partnery, se zároveň začala rozpadat a ubývalo společných setkání. A důvod? Děti!
Ta s námi přestala jezdit, když otěhotněla. Z té je usedlá mamina a k vodě jde tak nanejvýš s dětičkami krmit kachny. On už s námi jezdit nemůže, protože má druhou práci, aby utáhnul rodinu. Proč tu s námi tamti dva nejsou? Jejich děti mají nudle u nosu, těm druhým jejich „radost“ nemá kdo hlídat, třetí se s nimi musí učit, protože píšou ve škole nějaký test, ti zas mají hyperaktivní dítě, které by převrhlo i vor s několika lidmi…
Milujeme se, milujeme vodu, společné zážitky, svůj klid i společnost (ilustrační obrázek)
Jsme mimoni
Tak jsme si to s Terezkou hezky probrali a zjistili, že zároveň s rozhodnutím pořídit si dítě se dobrovolně odsoudíme k doživotním starostem. Devět měsíců se těšíte, jak se pak pár let nevyspíte a místo oblíbené muziky budete poslouchat dětský pláč a řev. Pytli pokakaných plínek zatěžujete planetu. Od malička vám dělají vítr v peněžence, na hodně let přijdete o své koníčky, o ten „váš“ svět navždy. Stále něco řešíte, k vašim starostem přibydou ty jejich, pořád máte strach, aby se jim něco nestalo. Neustále se zlobíte, protože děti mají v popisu práce neposlouchat, ničíte si tak své zdraví. V pubertě vám lezou na nervy, v dospělosti „šlapou po srdci“. Ač jste pro ně dělali vše, co bylo ve vašich silách, je to stejně málo, zatíží vás výčitkami.
Kupovat, měnit a vyhazovat pleny je to jediné, které za čas pomine. Přibydou jiné starosti...
Potřebujeme to?
Jsme asi mimo, jak nám říkají kamarádi, ale my v tom mít děti štěstí ani radost nevidíme. Narodili jsme se pro sebe, stačíme si my dva a hluboko v srdci cítíme, že vždy budeme. Prstýnek znovu, tentokrát od zlatníka Tereze navléknu 9. prosince, tedy v půlce těch dvou týdnů, kdy nám oběma bude třicet. Terezka své „hodiny“ utopila v jezu. Místo dudlíků si vybírá růže a plánuje bylinkovou zahrádku. Žádná houpačka ani pískoviště na ní nebude. Už máme pozemek, na kterém stojí základy našeho domku a manželského „jen našeho“ života. Ke zvýšení porodnosti rozhodně nepřispějeme. Tu radost necháme jiným. Ale možná si vezmeme nějakého kocoura z útulku.
