Než se to zvrtlo…

Jmenuju se Lukáš, moje žena Jarka, tedy Jaroslava. Zanedlouho oslavíme osmé výročí naší svatby a už bych chtěl doma slyšet dětský smích i pláč. Asi je však ještě dlouho neuslyším. Do našeho vztahu se vplížil pomalu ničitel.

Oba jsme vystudovali ekonomii. Mám hezkou práci, s kolegou dohlížíme na rozpočet firmy a v pohodě probereme všechno, co se týká práce, všechno si jako chlapi vyříkáme. Ani jeden z nás není kariérista. Tak, jak se jsem Jarku poznal, myslím si, že ani ona neměla touhu šplhat se dravě po kariérním žebříčku.

Po „vejšce“ začala pracovat na finančním úřadě. V kanceláři seděla s o mnoho let starší a zkušenější spolupracovnicí. Zpočátku jí byla vděčná za každou radu, za zaučení a ona si zpočátku tak připadala důležitá, i když se nad ni určitě nijak nepovyšovala.

Nenápadné příznaky, příčina?

Po nějaké době se jim na oddělení dostal případ nejmenované velké společnosti a podezření z daňových úniků. Pracovalo na něm několik lidí. Jarka přišla na nějaký tenoučký provázek, který vedl k menším firmičkám, a mohl být vodítkem k rozpletení zašmodrchaného uzle.

Dostalo se jí pochvaly od vedoucího a měla z toho velkou radost. Bylo to v pátek. Tenkrát jsme vystřelili nějaký ten rychlý špunt a užili si krásný víkend. Ač doufám, že není poslední, už dlouhou jsme ho dobu nezažili.

Možná k tomu měla předpoklady, možná jako u všech nemocí k tomu přispěly okolnosti. Třeba v tom trochu sehrála závist Anny, jak se ta její kolegyně jmenovala. Ona Jarku totiž nepochválila a její „mateřský vztah“ k ní později ochladl. Ona to nenesla lehce. Možná si o tom spolu měly popovídat, spojit se. To se nestalo. A tak nejspíš Jarka jí i sobě chtěla dokázat, že i jako mladá může být stejně dobrá, snad lepší.

Pokud vím, sama si požádala šéfa o svolení probrat starší dokumenty a najít další „provázky“. Nebyl proti, z jejího snažení měl radost. Přišly přesčasy, což jsem chápal. Pak si začala vozit práci domů.

Nejdříve odpadly společné večery, poté odmítala víkendové výlety. Ani na kolo se mnou nechtěla s tím, „… že prý musí ještě něco dodělat.“ Nebyl jsem z toho nadšený, ale stále jsem si říkal „fajn, to skončí, a začneme vymýšlet jméno pro naše ratolesti.“

K zhroucení…

Do toho přišlo to období, které už nikdo nechceme, a které poznamenalo nějakým způsobem snad každého z nás. Pracovali jsme oba doma. Musím připustit, že když jsme neodcházeli do práce a měl jsem ji pro sebe, bylo to fajn.

Odpadly jí dlouhé pracovní doby a své pracovní nasazení zmírnila. Zpracovala nějaké papíry, zvládla to docela rychle. Uplynul nějaký ten pátek a začala být nějak nervózní, dokonce na mě občas bez příčiny vyjela. Začala se v noci budit a být nějak být „jiná.“ Přisuzoval jsem to ponorce.

V „druhé vlně“ si přitáhla domů stohy nějakých zkopírovaných materiálů. Získala pocit, že finančák zachrání, protože nikdo nic nedělá. Celý den seděla u počítače a něco chtěla zjistit. Že chodila v teplákách, nemytá nečesaná, to v té době možná kdekdo.

Ona se ale postupně přestala dívat na svůj oblíbený seriál, bavit se, poslouchat hudbu, vařit. Dokonce uklízet. Chodila spát pozdě. Ráno vstávala ještě ani nezačalo svítat. Když jsem se probudil, zastihnul jsem ji pracovat s několika hrnky od kafe. Přichystal ji snídani „… jojo, já si to sním.“ Zůstala ale netknutá. Pak se začala zajímat o nějaké energetické drinky. Dokonce začala znova kouřit. Jen seděla, dělala „svou“ práci. Já jsem přesvědčený, že nejspíš (spíš určitě) nemusela.

…  zhroucení

Když se svět vrátil do normálu, v kanceláři nevydržela ani pár týdnů. Požádala o homo office. Jezdit do a z práce pro ni byla ztráta času. Jen se hrabala v nějakých papírech a starých záznamech. Pokud vůbec spala, budily ji noční můry, přes den ji ničily úzkosti, nejedla nic kromě snad hrstky ořechů, sem tam si dala nějakou čokoládu. Život s ní byl začínal být nesnesitelný.

Když odmítla jet k mé mamince popřát jí k šedesátým narozeninám, měl jsem na ni zlost a uvažoval o rozvodu. Za pár dní nato jsem přijel domů a zastihl ji, jak sedí na posteli zírá do „blba“, jak se lidově říká. Tak nějak se divně pohupovala a něco mumlala. Tehdy jsem pochopil, že je zle. Zhroutila se.

Asi jsem „tupec“, ale nechápal jsem příčinu a o příznacích její závislosti jsem neměl ani tušení. Určitě jsem jí mohl včas pomoci. Myslel jsem si, že odmítání všeho společenského a našeho společného souvisí se mnou.

Teď vím, že ne. Diagnóza mé ženy je workholismus. Na práci je naprosto závislá a potřebuje léčbu. Vím, že ji v tom nemůžu nechat. Musím ji podpořit. Není to žádná legrace, začíná propadat depresím…