U silnice z Rakovníka do Lán, jen pár set metrů od vesničky Nový Dům, vykukuje mezi podzimně zbarvenými listnatými stromy masivní památník z pískovce. Je na něm vytesáno, že N. N. Cekov, mladší seržant Bulharské lidové armády, byl na tomto místě zákeřně zavražděn 9. 9. 1968 při internacionální pomoci ČSSR.

NE, BYL TO NIKOLOV

Nápis je na několika místech zničený vandaly, takže je špatně čitelný. Voják, jehož jméno je na pomníku, však ve skutečnosti vůbec neexistoval. Zavražděný se totiž jmenoval Nikola Cvetkov Nikolov. Zkomolené příjmení Cekov se poprvé objevuje už ve vyšetřovacím spisu, odkud se zřejmě dostalo až na pomník. Podivuhodných mýlek a paradoxů v kriminálně-politickém příběhu, který se udál před 49 lety, je ovšem mnohem více. Komunistické úřady udělaly posmrtně ze zabitého 21letého muže hrdinu, který padl v boji proti československé kontrarevoluci, nechaly mu vystavět jeden památník u Nového Domu a dva další v Bulharsku. Až po mnoha letech vyšlo najevo, že ve skutečnosti dezertoval od jednotky, která zajišťovala kruhovou obranu letiště v pražské Ruzyni, opil se jako Dán a ozbrojený samopalem se chystal utéct na Západ.

PODIVNÝ STOPAŘ

9. září 1968 v devět hodin večer, necelé tři týdny poté, kdy na území Československa pronikly v rámci takzvané internacionální pomoci armády Sovětského svazu, Polska, NDR, Maďarska a Bulharska, opustil bulharský voják strážní stanoviště na Ruzyni a oznámil, že si musí odskočit. K útvaru se už nevrátil. Místo na záchod se totiž vydal nejkratší cestou na Západ.

Přibližně o hodinu později se Nikolov objevil na silnici poblíž Hostivic, kde začal stopovat projíždějící vozidla. Mladíka v uniformě bulharské armády, ale nikdo z českých řidičů, frustrovaných okupací, pochopitelně nechtěl svézt. Pražské jaro bylo minulostí, v zemi vládlo napětí a strach, po silnicích a ulicích měst projížděla obrněná vozidla a tanky.

Po několika desítkách minut se nad ním přece jen ustrnula posádka fekálního vozu: Miloslav Frolík a Rudolf Stránský. Ti ovšem později svého dobrého skutku trpce litovali. Až po chvíli si totiž všimli, že voják je silně opilý a začíná být agresivní. Nikolov začal blábolit, že kromě samopalu má i pistoli a několik ručních granátů a že ho musí odvézt ke Karlovým Varům, protože má tajné poslání. Frolík se Stránským dostali strach a rozhodli se, že se po cestě zastaví v Kačicích u svého známého Jiřího Balouška, o němž věděli, že má nelegálně drženou pistoli.

VRAŽDA ZE STRACHU

V Kačici před Balouškovým domem vystoupil Frolík z auta a řekl vojákovi, že jde zkontrolovat, jestli mu svítí zadní světla. Ze skříňky s nářadím vyndal kladivo, strčil si je pod bundu a nepozorovaně přinesl do kabiny. Stránský mezitím přemluvil Balouška, aby vzal pistoli a jel s nimi. Ve čtyřech pak pokračovali směrem na Rakovník. V lese před Novým Domem, v okamžiku, kdy Nikolov, zmožen alkoholem, usnul, jej Frolík několikrát udeřil kladivem do hlavy, takže upadl do bezvědomí. Stránský mu sebral samopal a společně s Balouškem ho vystrčili z auta do škarpy u silnice. Jenomže v tu chvíli začal Bulhar přicházet k sobě. Když zvedl hlavu, Baloušek se vyděsil, že sahá po pistoli, a třikrát mu střelil do hrudi. Vrazi mrtvolu prošacovali, vzali doklady, pouzdro na cigarety i opasek a tělo odtáhli hlouběji do lesa. Pak se vrátili do Kačice, kde v Balouškově domě vojákovy doklady spálili. Následující den Frolík se Stránským ukryli v Josefově Dole na Jablonecku u své známé Marie Hermanové samopal s bodákem a sumkou se 120 náboji.

„Žádný odboj to rozhodně nebyl, celé to byla v podstatě náhoda. Kdyby to celé neskončilo tragickou smrtí, vypadalo by to spíš jako komedie,“ říká David Povolný z Vojenského historického ústavu. „Nejvíc mě na tom příběhu zaujalo, že to celé vypadá jako mystifikace od Jaroslava Haška. Okupační voják se opije, rozhodne se utéct na Západ a narazí na partu, která ho zastřelí, protože je to okupant a oni se ho bojí. A v Bulharsku ze zběha udělají národního hrdinu a oběť kontrarevoluce,“ říká novinář Karel Vrána, jenž u nás téma Nikolov otevřel jako první. „To je prostě neuvěřitelný bizár,“ dodává.

MALOVÁNÍ NA BÍLO

Vražda vojáka okupačních jednotek vyvolala v kraji poprask. Lidé se začali bát, že Sověti zahájí výslechy a budou podezírat všechny, kdo bydlí v okolí.

„Klid vesnice byl opětně vzrušen 10. září v odpoledních hodinách, když byl v lese u silnice v blízkosti křižovatky k Jánu nalezen zastřelený voják bulharské národnosti, a to z obavy, aby podezření z vraždy nepadlo na novodomské občany,“ přečetli jsme si zápis z inkriminovaného dne v kronice obce Nový Dům.

„Den po vraždě se u nás objevili vojenští vyšetřovatelé a ptali se mě, jestli jsem včera večer neviděl něco neobvyklého. Já ale řekl, že jsem nic neviděl a neslyšel, tak zase odjeli,“ říká jediný přímý pamětník události, 81letý muž z Nového Domu, který si ale rozhodně nepřeje, aby jeho jméno bylo s pomníčkem jakkoli spojováno. Místní, kteří tu žijí, mají podle něj k pomníku odtažitý a lhostejný vztah. Vždycky po čase se navíc objeví vandalové, kteří jej ničí.

„U nás ve vsi dlouho bydlel malíř pokojů. Lesy ČR, které mají pomník v péči, jej každou chvíli musely žádat, aby ho přemaloval na bílo, protože byl pravidelně počmárán nebo politý barvou,“ vzpomíná starý muž.

„V roce 2010 provedla společnost Lesy ČR opravu pomníku, byl očištěn a nápisová část byla opatřena nátěrem okrové barvy, čímž se nápis stal čitelnějším. Již začátkem roku 2011 byl pomník znovu poškozen, neznámý pachatel jej polil černou barvou,“ informuje nás Tomáš Kapsa z oddělení památkové péče na Městském úřadu v Rakovníku.

Již před poslední opravou podle něj kámen i vyrytý nápis nesly výrazné stopy poškození barvami a je zřejmé, že úmyslem pachatele bylo jeho zničení. „Útoky barvou poškozují kámen nenávratně, barva se vsákne do struktury a nelze ji beze zbytku odstranit. Pomník stojí u silnice, ale na odlehlém místě, takže lze vandalským zásahům jen velmi těžko zabránit,“ vysvětluje Tomáš Kapsa.

PROČ SEM LEZL?

Mrtvolu Nikolova našel už následujícího dne houbař a zalarmoval Veřejnou bezpečnost.

Vyšetřovatelé první dva týdny tápali a nemohli nalézt žádné stopy. Krajem se začaly šířit fámy o tom, že šlo o připravený protestní čin odvážných odbojářů proti okupaci. I to byl zřejmě jeden z důvodů, proč se pachatelé jednoho dne v povzneseném stavu v Mladé Boleslavi pochlubili svou „záškodnickou“ akcí v hospodě kamarádům.

To se jim ale stalo osudným, protože jeden z hostů je okamžitě běžel udat. Všichni tři byli zatčeni 24. září 1968. Policejní informátor, který se podle vyšetřovacího spisu jmenoval Miloš Cerman, navíc při výslechu naznačil, že zavražděný voják měl u sebe rozepsaný dopis pro svou dívku v Bulharsku a obálku s nadepsanou adresou. Miroslav Frolík měl podle něj na dopis dopsat „Proč sem lezl, mohl žít“, podepsat jej svou trampskou přezdívkou Mickey Black a hodit do schránky.

Existence dopisu s poněkud cynickým, leč smutně pravdivým přípisem se při vyšetřování nepotvrdila, vina všech tří obžalovaných však ano. Okresní soud v Rakovníku odsoudil Jiřího Balouška za vraždu a nedovolené ozbrojování k devíti letům, Miloslava Frolíka na čtyři roky a Rudolfa Stránského ke dvěma letům odnětí svobody. Šlo o překvapivě nízké tresty, což historici vysvětlují skutečností, že soud skončil ještě před nástupem tuhé normalizace. Pokud by byli souzeni jen o pár měsíců později, čekal by je trest smrti nebo doživotní vězení.

ZE ZBĚHA HRDINA

Nikola Cvetkov Nikolov se ocitl ve špatný čas na špatném místě. V 19 letech musel nastoupit povinnou vojenskou službu, aniž by tušil, že se stane součástí okupačních jednotek, které o rok a půl později vtrhnou do Československa. Vojáci nemohli žádným způsobem ovlivnit, kam budou rozkazem vysláni, často ani nevěděli, že jsou v Československu a proč. Daleko od domova i od přítelkyně, do které byl zamilovaný, se zřejmě rozhodl, že uprchne na Západ. Skončil ale s prostřelenou hrudí uprostřed křivoklátských lesů.

Komunistická propaganda ho navíc nenechala na pokoji ani po smrti a udělala z něj hrdinu, který položil život za demokracii a svobodu. Napomohla tomu i další z řetězce absurdních náhod: voják byl zavražděn 9. září, což je den, kdy Bulhaři slaví státní svátek. Falešná legenda o mladičkém vojákovi, padlém za ideály socialismu, ostatně v Bulharsku přežívá dodnes. I proto skupina bulharských filmařů natáčí v těchto dnech dokumentární film, který si klade za cíl ji vyvrátit a říci o tragickém osudu Nikoly Cvetkova Nikolova konečně celou pravdu.

Autor: Ondřej Mrázek